Valéria se narodila v roce 1928 do židovské rodiny žijící ve slovenské vesnici Čata poblíž Levic. Spolu se sestrou a bratrem prožila šťastné dětství, než celou rodinu v červnu 1944 nahnali do dobytčáků a odvezli do Osvětimi. Jak se později dozvěděla, matka a sourozenci zemřeli hned po příjezdu, otec žil ještě pár měsíců, ale pak byl zabit i on.
V táboře Valéria potkala své dvě sestřenice, díky nimž se necítila úplně opuštěna. Dívky si vzájemně pomáhaly, jednu dobu dokonce i získaly místo v kuchyni, kde se dalo uzobnout nějaké to sousto navíc.
Valéria přesto rychle zhubla, a když se v srpnu konala další selekce, doktor smrti Mengele ji poslal na levou stranu. To znamenalo plynovou komoru. "Mengelemu se nikdo neodvážil odporovat, ale já jsem v zoufalství klesla na kolena a rozplakala se. Nedalo se však nic dělat," vyprávěla Valéria v projektu Paměť národa. "Odpochodovala jsem na levou stranu, když jsem zaslechla něčí hlas: Postav se tam ještě jednou! Znovu jsem se vkradla do davu, a když jsem se opět dostala před Mengeleho, prošla jsem mezi živé."
Následovala drsná práce v táborech Stutthof a Gottendorf. Na konci listopadu Valéria málem zemřela podruhé. Při kopání zákopů přišla v bahnitém terénu o dřeváky. Bosá pracovala ve sněhu a ledu a ke konci dne omdlévala. Sestřenice ji musely podpírat, aby vůbec došla zpět do baráku.
V tenkých pruhovaných šatech a dřevácích byly v lednu roku 1945 vyhnány na pochod smrti. Sužoval je mráz a hlad, ženy a dívky okolo nich padaly k zemi vysílením, dozorci je dobíjeli kulkou do hlavy. Ve vesnici Lauenburg Valérie a její sestřenice využily zmatku a ukryly se v místním hospodářském dvoře. Přežily tu několik týdnů až do osvobození.
Sovětský velitel k nim byl velice vlídný, protože měl sám vnučku v jejich věku. Varoval je ale před svými vojáky. Obával se, že by se bezbranné dívky mohly stát oběťmi znásilnění.
Poté, co pominulo nebezpečí nacistů i Rudoarmejců, se příbuzné vrátily na Slovensko začít nový život. Valérie se šťastně vdala za bývalého odbojáře, který přežil Mauthausen. O prožitých hrůzách odmítala hovořit dlouhých 64 let, než svůj životní příběh svěřila sbírce Paměť národa.