Podle Wikipedie se v období středověku odehrálo po celém světě více než 30 významných válek. Oproti 20. a 21. století to ale vypadá, že lidé prakticky žili v míru. (Zdroj: cs.wikipedia.org)

V českých zemích je ale oficiálně zaznamenáno přes devadesát bitev. Významné z nich se dostaly i do učebnic a dalo by se zkonstatovat, že kdyby nebylo husitských válek, počet bitev samotných by se rapidně snížil. Středověk si i přesto představujeme jako období násilí a častého krveprolití. Důvodem jsou především dochované zmínky o šarvátkách, které byly na denním pořádku. Kolonizace, ochrana sídel, vyřizování osobních problémů, napadání kupců nebo přepadávání a rabování nepřátelského dvorce - to byly akty násilí, které se nezapsaly do světových dějin, ale byly významné pro vývoj hranic a pro přežití.

Válečná tažení úzce souvisela s ročním obdobím. Pole musela být sklizena a zásoby hojné. Jen tak bylo zaručeno, že se uživí nejen samotní žoldnéři, ale bude také bohatá kořist. Už samotný Kosmas píše, že pozdní léto bylo vyhraněno pořádání válečných výprav. Když vojáci dorazili na místo konání bitvy, byl čas na plánování a strategii. Tu většinou vypracoval kníže po poradě s velmoži a pověřeným vojevůdcem. Vojevůdce musel být zkušený stratég, protože v čase bitevní vřavy často docházelo k improvizaci. Pokud nešlo pouze o drancování a přepadávání, měl protivník čas se na útok připravit. Samotné bitvě však předcházelo plenění vesnic, jež se nacházely po cestě na místo bitvy. Cílem bylo sehnat píci pro koně a jídlo, pití a ženy pro vojáky. Vojenské tažení tak pro prosté obyvatele znamenalo vysokou pravděpodobnost smrti.

„Vyskytují se i méně časté případy vedení boje tzv. spálenou zemí, kdy docházelo k vypalování celých osad, hromadnému pobíjení obyvatelstva a dokonce i ke kácení ovocných sadů a vinic a zdupání, posekání, spasení či spálení obilí na polích - po takové drtivé akci následoval obvykle hladomor, který dokončil dílo zkázy." (Zdroj: curiavitkov.cz)

Tato strategie měla oslabit nepřítele, donutit ho ke kapitulaci nebo zničit místo, které by bylo pro protivníka užitečné. „O vylidnění Slezska třeba píše Kosmas v roce 1093 toto "...poplenil je (Břetislav) častými vpády tak, že na této straně Odry od hradu Rečen až k hradu Hlohovu, kromě hrádku Němčí, nezbylo jediného obyvatele."

Pokud se nepřítel nevzdal, došlo k samotné bitvě. Tu zpravidla zahájili lučištníci či kušečníci obou stran střelbou do houfu na pozice nepřítele. Následoval hlavní útok těžké jízdy proti těžké jízdě protivníka. „Těžká jízda útočila cvalem, rychlostí přibližně mezi 300-400m/min dle povahy terénu, počasí, váhy jezdců i koní apod. Účelem bylo co nejvhodnějším způsobem rozrazit nebo rozdrtit postavení nepřítele, a proto byla před bitvou společně s bojovým plánem (a heslem či označením) zvolena i vhodná formace." Do té byla zařazena i řadová pěchota, jež měla ve svých řadách většinou největší ztráty na životech. Hlavním důvodem byla nedostatečná výzbroj. Pravidlem bylo zajmout co nejvíce přeživších.

„Za živého urozeného zajatce dostal voják kromě jeho výzbroje a výstroje i výkupné, případně jej vítězná strana po bitvě vyměnila za vlastní zajaté bojovníky." (Zdroj: curiavitkov.cz) Ani přeživší raněný bojovník však neměl vyhráno. Hrozila mu infekce nebo fakt, že nepřežije náročnou cestu domů.

Období středověku tedy bylo obdobím krvavým. Zemské soudy často nefungovaly nebo byly pomalé, takže se různá nedorozumění řešila právě bitvou či drancováním.