Technologický pokrok ve středověku stagnoval a církev ovládala každodenní život. Všude ve světě zuřily brutální konflikty, jež novodobá kultura interpretuje velmi špatně a obecně je překrucuje tak, jak je známe z výpravných filmů. Hollywood z nich vytváří velkolepé události, k nimž by ve skutečném životě nikdy nedošlo. Dvorní rytíři bojující za čest své vyvolené, dramatické scény boje muže proti muži – tak to s největší pravděpodobností nebylo. Válčení bylo brutální, chaotické a často nechutné, ale kdo ví, jaké by bylo dnes, odmyslíme-li si masové vyhlazení?

Na zajímavý dokument se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Hrady a boje na hradbách? Mýtus!

Válečníci velmi často bojovali živelně a používali jakýkoli nástroj, který mohl pomoci. Vojáci vrhali ostatky svých nepřátel do obléhaných měst pomocí katapultů, válčilo se na hradbách, odkud se s pompou nepřátelé shazovali a stateční hrdinové se bili za své ideály do poslední kapky krve. Jaké mýty se dnes pokusíme vyvrátit?

Například kamenné hrady nebyly rozhodně tak běžné. Objevily se mnohem později, zatímco po celý středověk se používala široká škála opevnění, včetně pevností postavených v jeskyních, hliněných pevností či cihlových hradů. Slovo „hrad“ mělo jiný význam, než jak jej chápeme dnes. Některé středověké „hrady“ byla ve skutečnosti malá města s hliněnými nebo cihlovými zdmi. To, že útočící vojska během válečných výprav překonávala hradby a rozbíjela brány, je tedy také mýtus. Dobytí většiny hradů a opevnění silou, bez ztráty obrovského počtu vojáků, bylo neuvěřitelně obtížné. Nejčastěji útočící vojska hrad prostě obklíčila a čekala, až obránci vyhladoví. Nezřídka se však stávalo, že se lidé uvnitř hradu uchýlili k pojídání koní, nebo dokonce psů a koček, protože jim docházely zásoby. Vyhladovělí obránci byli někdy nuceni hrad opustit a nechat ho napospas obléhatelům.

To jen na úvod.

Oko za oko…

Středověká vojska měla také různou úroveň výzbroje a stejně jako v případě konfliktů v průběhu věků, i ve středověku vedla různá vojska bitvu odlišně. Konflikty trvající desítky let se často omezují na jedno velké, rozhodující střetnutí, což však ve skutečnosti nebyla pravda. Boje a války trvaly dlouho.

Ani „oko za oko“ neplatilo. Slitování existovalo, protože bylo často nejsnazší cestou. Udělení milosti či milosrdenství bylo v ozbrojených střetnutích ve středověku závislé na charakteru vítězného vůdce. Brutalita je opět jen interpretací, která dodává středověku na dramatičnosti a atraktivitě. Nejnapínavější momenty středověkých konfliktů bývají nejbrutálnější, ale to neznamená, že kruté a nemilosrdné bitvy byly běžné. Většina bitev byla menšího rozsahu, proto i milosrdenství bylo pravděpodobnější. Rytíři ani nebyli motivováni láskou ke králi a vlasti a nebyli zdaleka tak oddaní ideálům, jako spíše penězům. Navíc většina z nich boj milovala.

Jací byli rytíři?

Rytíři byli skutečně klíčovou součástí každé středověké bojové síly. Ale zbroj mohl nosit každý, včetně pěšáků. Vojáci si museli zbroj pořizovat sami, takže záleželo na jejich finančních možnostech. Bohatší bojovníci se mohli vybavit, jak chtěli. Plná celotělová zbroj byla také pro pěšáka obtížně udržovatelná, takže skutečně ji měli spíše rytíři. Rytíř pak byl každý obrněný muž s mečem. Pozdější Kodex rytířského chování vznikal v průběhu 11. a 12. století, a vznikl proto, aby se zamezilo brutalitě „rytířů“ a proto, že se církev snažila vnutit svéhlavým rytířům alespoň nějaká pravidla.

Stejně tak není pravda, že rytíři byli po celý středověk dominantní silou. I když byla těžká jízda ve většině bitev nepostradatelná, existoval i dlouhý luk. Velmi účinná zbraň se používala k různým taktickým účelům. I když dlouhý luk nenahradil jezdecký útok jako důležitý manévr, zcela přepsal dějiny a díky němu bylo vyhráno spousta bitev.

Rytíři také nepoužívali primitivní jeřáby, aby mohli nasednout na koně. Neexistuje žádný důkaz, že by jeřáb byl nutný. Zbroj rytíře vážila přibližně 55 kilogramů, což je méně, než kolik nosí vojáci dnes.

Zdroj: Youtube

Jak vypadala bitva?

Jezdectvo se nepoužívalo pouze k těžkým útokům v rozhodujících střetnutích, ale důležitou funkcí jezdectva byly i malé nájezdy, probíhající vedle větších operací. Byly zaměřeny na likvidaci infrastruktury, narušení zásobovacích tras a zastrašení místních sil a civilního obyvatelstva. Velké přesuny kavalerie ve velkých bitvách se vyučovaly jako způsob, jak mladým rekrutům vštípit disciplínu a postoj sebeobětování.

Ve středověkých bitvách v našem pojetí crčí krev, létají koule a šípy, lidé padají z hradeb. Přes hradby se střílí zapálené šípy a olejové koule. Ale to jsme zase spíše ve filmu. Představa vědra s horkým olejem, je v televizi a filmech běžná, ale horký olej se jako zbraň používal jen zřídka. Běžnější byl horký písek, vařící voda nebo nehašené vápno, které se skutečně z hradeb na nepřítele házely a lily. Běžnější však bylo polévání vodou k hašení požárů než vysypávání nepříjemných předmětů na útočníky.

Ve středověku se však používaly obří "obléhací stroje", jako jsou trebuchety, periry a mangonely, které na nepřítele střílely obrovské kamenné koule. Jenže i proto byly hradby pozdějších hradů navrženy tak, aby těmto útokům odolaly. Jen neustálý příval střel mohl někdy zničit budovy, ale na obránce uvnitř hradu působil především psychicky.

Ani prokopat se pod hradbami nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. To bylo použito jen málokdy, i když kopání pod hradbami mohlo být účinnější, než snaha je překonat nebo projít skrz.

Zdroje:

www.ranker.com

www.english-heritage.org.uk