Škůdce s dlouhýma nohama

Pták emu hnědý patřil od roku 1877 až do 1922 k chráněným živočichům Západní Austrálie. Nekontrolovatelné množení těchto velkých opeřenců ho však ze seznamu rychle vymazalo a dosadilo vedle králíka divokého na list škůdců, které je třeba bezprostředně vyhubit

Důležitým aspektem nadcházející války s emuy se paradoxně stal plot proti králíkům, vybudovaný ve 20. letech. Zatímco invazivní hlodavci si přes něj našli cestu, pro ptáky byl překážkou, takže se v obrovských hejnech pohybovali po celém jeho obvodu. A jednu 20tisícovou skupinku opeřenců to zaválo až do farmářské oblasti v okolí velkých sídel Campion a Walgoolan.

Farmáři brzy zjistili, že boj s ptáky se rovnal boji s větrnými mlýny. Ze strachu o své živobytí, které emuové už napůl snědli, požádali o pomoc australskou armádu. Do oblasti byla poslána menší jednotka 7. baterie Královského australského dělostřelectva , ta si na ptácích měla procvičit střelbu. Byli vybaveni dvěma kulomety Lewis a 10 000 náboji. Měla to být brnkačka.

První fiasko

Jednotka 4. listopadu 1932 zaútočila na tisícové hejno emuů u napajedla. Po pár výstřelech se jim kulomet zasekl, tak zkusili druhý. I ten se z nevysvětlitelného důvodu porouchal a než se vojáci z fiaska vzpamatovali, hejno se rozprchlo do okolí a u napajedla ležel jen tucet mrtvých ptáků. Vojáci se u farmářů setkali s nevěřícnými pohledy a úšklebky.

O pár dní později to zkusili znovu. Zhruba stejný počet ptáků zredukovali za cenu 2500 nábojů o 200 kusů. Zatímco vojáci to brali jako značný úspěch, ostatním byli pro smích. Zprávy o nezdarech se rozšířily do širokého okolí, objevily se i v tisku a o emuech se psalo jako o lstivých partyzánech. Armáda jednotku raději stáhla a nechala, aby se s problémem škodolibí farmáři poprali sami.

Druhá válka

Pšenice mizela jako na běžícím páse a farmářům se opět tvořily vrásky na čele. Vyzvali armádu, aby se znovu vrátila a zredukovala množství ptáků, jako důvod jejich opětovné návštěvy uvedli, že sucho dělá emuy ještě hladovější a veškerá úroda je na pokraji zkázy. Jednotka 7. baterie Královského australského dělostřelectva po naléhání nakonec přišla, kulomety nechala na základně a vyzbrojila se pouze puškami a 10 000 náboji.

Poslední pokus se ukázal jako ten nejúspěšnější – vojáci zastřelili 986 ptáků a dalších 1200 jich podlehlo zranění, o celkovém úspěchu mise se ale hovořit opravdu nedalo. Další válku s ptáky armáda odmítala podniknout a místo toho vláda od farmářů vykupovala trofeje. Za šestiměsíční lovení v roce 1935 vyplatila vláda odměnu za 57 000 trofejí, v letech 1945-1965 to bylo za více než 280 000 opeřenců.