Vasilij Petrov prošel se svými muži tou nejhorší vřavou, prokázal dobré velitelské schopnosti a vojáci si ho vážili. Když ho jedno ráno našli polomrtvého, s vážným zraněním od střepiny granátu, urychleně ho odnesli do nemocnice. Lékaři nad Petrovem zlomili hůl a k jeho operaci je přesvědčily teprve namířené hlavně pistolí kapitánových druhů.

Petrov k jejich ohromení operaci přežil, musely mu však být amputovány obě ruce. "Když bolest konečně pominula a plně jsem si uvědomil, co se stalo, připadalo mi, že můj život ztratil smysl. Kouřil jsem stovku cigaret denně a ptal jsem se, proč ke mně byl osud tak krutý. Ale nenašel jsem odpověď," vyprávěl později Petrov.

Jako mrzák získal místo ve vojenské administrativě a celou tu dobu si pohrával s myšlenkou na sebevraždu. Na jaře 1945 se definitivně rozhodl, že nadále vysedávat v kanceláři nebude. Přes protesty lékařské komise se vrátil na frontu ke své divizi.

Od vojáků se dočkal vřelého objetí a pokračoval s nimi v boji. Sice nemohl střílet ani házet granáty, ale znal vojenskou strategii a uměl udílet správné rozkazy. Na konci války už byl majorem a přijal pozvánku k osobnímu setkání se Stalinem, pro kterého byl jeho příkladný příběh skvělou příležitostí k propagandě.

Po válce se ale Petrovovo jméno v Sovětském svazu neskloňovalo tolikrát, jako by si hrdina býval zasloužil. Soudruzi si totiž všimli, že bezruký major nebyl členem komunistické strany a ani do ní vstoupit nehodlal. Když mu přinesli přihlášku, vymluvil se, že ji nemůže vyplnit, protože přece nemá ruce.

Petrov přitom mohl psát pomocí protézy, a dokonce vlastnoručně sepsal své paměti. Po nátlaku a výhrůžkách dal komunistům svolení, aby stranický formulář podepsali za něj.

Stranou od všeho dění pak žil poklidně v Kyjevě až do své smrti v roce 2003.