Když se později naučily jíst i jiné potraviny, ztratily zelenou barvu. Jenže chlapec nedlouho poté zemřel. Jeho sestra se novému životu přizpůsobila, ale lidé ji označovali za "velmi bezohlednou a drzou". Byla pokřtěna a později se údajně provdala za muže v King's Lynn, pravděpodobně vyslance Jindřicha II. Je možné, že přijala jméno "Agnes Barre", ale jednoznačné důkazy nemáme.
Když se dívka naučila anglicky, řekla, že ona a její bratr pocházejí ze země, kde nikdy nesvítí slunce a kde je všechno zelené. Prý šlo o Zemi svatého Martina.
Na příběh se podívejte zde:
Zelené děti v historických pramenech
Děti z Woolpitu nebyly jedinými zaznamenanými zelenými dětmi. Jiné se objevily již na počátku 12. století a pak ještě dvakrát v 16. a 17. století. Všechna díla a zmínky hovoří o zelených dětech v souvislosti s imaginárním setkáním s obyvateli jiného podzemního nebo mimozemského světa. Na toto téma byly vydány i některé beletrie, za všechny zmiňme knihu Herberta Reada Zelené dítě z roku 1935.
Zvláštní je, že ve středověkých dílech spisovatelů z Woolpitu došlo právě v této vesnici k náhlému a nevysvětlitelném příchodu dvou zelených dětí do vesnice během jednoho léta ve 12. století, o nichž vypovídají i údajně důvěryhodné zdroje. Zelené děti tehdy ukrýval ve svém panství jeden z místních sirů. Jámy kolem Woolpitu byly určeny k nalákání a polapení nebezpečných vlků. Podle místních byly zvláštní děti nejméně dvakrát tak vysoké a stejně tak celkově robustní. Žnec dvojici objevil a odvedl je do města, kde jim sir Richard de Calne poskytl domov. Dívka tam prý mnoho let pracovala jako služebná.
Nikdo nevěděl, odkud děti přišly, zdánlivě odnikud. Každý je považoval za sirotky. Podle jiné verze se děti chytly do jedné z pastí na vlky, podle nichž měla vesnice i své jméno.
Verze zelené dívky
Podle dívčiny verze byla jejich domovina tmavá a zelená a chlapec byl skutečně její bratr. V jedné verzi dívka řekla, že sourozenci pásli otcův dobytek, když uslyšeli hlasitý zvuk a náhle se ocitli na dně vlčí jámy. Alternativní zpráva uvádí, že děti následovaly stádo do jeskyně a byly dezorientované. Zvuk zvonů je vyvedl ven, ale když vyšly z jeskyně, ocitly se spíše ve Woolpitu než v zemi svatého Martina.
Dívčina verze zní jako lidová pohádka, ale pokud by byl příběh založen na skutečných událostech, pak by bylo záhodno vysvětlit zelené zbarvení kůže obou dětí.
Je možné, že se děti otrávily arzenikem anebo trpěly chlorózou, což je druh nedostatku železa způsobený podvýživou, který vede k zelenkavé barvě pleti. Za poslední, a nejpravděpodobnější verzi je pak považována ta, že sourozenci byli dětmi vlámských přistěhovalců, kteří byli pronásledováni a zabiti v bitvě u Fornhamu v roce 1173. Poté děti osiřely, trpěly špatnou stravou a byly odkázány jen samy na sebe. A pak se dostaly do Wollpitu.
O tom pojednává i toto video:
Teorií i spekulací existuje celá řada – od skutečného dětského osudu až po mimozemšťany, lidovou povídačku, zázrak či folklor. Nejneuvěřitelnější jsou příběhy o unesených dětech anebo rasové odlišnosti.
Badatelé folkloru 20. století, však tvrdí, že prvek vstupu do jiné reality prostřednictvím jeskyně byl v dětském vyprávění velmi populární, ale konkrétní motiv, který odkazuje na zelené děti, je však špatně doložen. Zelené děti byly možná součástí této lidové představy o jeskyni do jiného světa, která má svůj původ na území Anglie a Walesu.
Stejně tak existuje folkloristická verze, podle níž dvě děti mohou představovat současně život i smrt, podobně jako v téměř soudobých příbězích o Zeleném rytíři. Změna pigmentace dětí by pak symbolizovala přechod od smrti k životu.
A samozřejmě, že na své pozornosti se v příběhu dočkaly i fazole. Obvyklým jídlem středověkých dětí byly fazole, označované též za jídlo mrtvých. Fazole s mrtvými spojují mnohé kultury, nejen anglická. Fazole jsou pak od pradávna symbolem smrti a zkázy a byly rovněž spojovány naopak se znovuzrozením a plodností.
Každopádně se příběh zelených dětí stal předlohou pro několik dětských knih a příběhů 20. a 21. století.
Zdroje:
www.ancient-origins.net, en.wikipedia.org, www.mentalfloss.com
