Vědci rozluštili záhadu věčných lamp. Světla hořela stovky let a nešla uhasit

I když světlo nebylo samozřejmě věčné, rozhodně hořelo velmi dlouho.

I když světlo nebylo samozřejmě věčné, rozhodně hořelo velmi dlouho.

Foto: Profimedia

Podle tradice starých Egypťanů, Řeků a Římanů mohl mrtvý člověk potřebovat na své cestě do Údolí stínů trochu světla. To byl i důvod, proč se do hrobek spolu s tělem uzavíralo i věčné světlo, tedy stále hořící lampa. Ta sloužila jednak jako oběť bohů, jednak odháněla zlé duchy. Její světlo mělo dovést zemřelého bezpečně do podsvětí.

Nejstarší zprávy o božském plamenu, zdroji věčného světla, lze nalézt v různých mytologických textech, většinou spojených s bohy. Už řecký bůh Prométheus byl potrestán za to, že dal lidstvu oheň. Po vzoru těchto příběhů bylo věčné světlo považováno za výhradní vlastnictví bohů, běžní lidé se tajemství neměli nikdy dozvědět.

Jenže lidé se tajemství nakonec přece jen dozvěděli a chrámy po celém světě byly vybaveny věčnými oltářními plameny. O věčných světlech psali například Plútarchos i Svatý Augustin a podobná světla byla nalezena nad dveřmi chrámu Jupitera Amona, v Edesse v Sýrii, v hrobce Pallase, v hrobce na Appiánské cestě v Římě i třeba v Yorkshiru v hrobce Konstantina Chlora, otce Konstantina Velikého. Některé z těchto lamp hořely déle než tisíc let, někdy dokonce ještě jednou tak déle!

Více informací najdete ve videu:

Zdroj: Youtube
 

Tajemství božského světla

Tyto lampy, respektive jejich světlo, byly skutečně věčné, hořely nepřetržitě bez paliva i 2 000 let. Jde o magické předměty, vůli Boží anebo snad zlou moc? Jak jinak by bylo možné, že v době, kdy neexistovaly moderní technologie, toto světlo plálo po tisíce let? Ukazuje se, že věčné světlo bylo poměrně běžné již v pravěku.

Ve středověku pak byly hořící lampy nalezeny po celém světě, od Asie po Ameriku, Egypt, Řecko, Itálii, Velkou Británii, Irsko, Francii. Téma věčného světla se stalo předmětem polemiky a názory mezi autoritami se dlouhá léta rozcházely. Mnoho lamp s věčným světlem navíc zničili lupiči, které děsila „nadpřirozená" moc lamp. Jenže i o stovky let později, když byly hrobky otevřeny, našli vykopávači lampy v perfektním stavu a stále hořící.

 Nejstarší zprávy o božském plameni, zdroji věčného světla, lze nalézt v různých mytologických textech, většinou spojených s bohy.Nejstarší zprávy o božském plameni, zdroji věčného světla, lze nalézt v různých mytologických textech, většinou spojených s bohy.Zdroj: Profimedia

Není věčné, ale přece

I když světlo nebylo samozřejmě věčné, rozhodně hořelo velmi dlouho. Na paškál se dostali dokonce i pohanští kněží, kteří byli obviňováni z provádění chytrých triků. Věčné světlo bylo dokonce prohlášeno za dílo ďáblovo, jak bylo ve středověku běžné. Objevovaly se více či méně uvěřitelné příběhy, z nichž některé dokonce hovořily o předchůdci dnešní elektřiny.

Mnoho myslitelů se snažilo přijít záhadě věčného světla na kloub, ale žádný z mnoha provedených pokusů nebyl skutečně úspěšný.

Postupem času se ukázalo, že vyrobit kopii věčně hořící lampy je nemožné a technologie zůstala neznámá.

 

Tři pilíře alchymie

Ač byly věčné plameny nalezeny prakticky po celém světě, jen ti moudří je považovali za vynález moudrých a zkušených lidí, nikoliv ďábla.

Staří lidé evidentně znali věčné světlo. Ale jaké je skutečně jeho tajemství? Odpověď na otázku, jaký druh obnovitelného paliva starověcí lidé používali, zůstala po staletí záhadou. Průlom způsobila jedna zpráva o hrobce, po jejímž otevření byly na podlaze nalezeny podivné "kapky tekutého stříbra". Byla v ní tedy věčně hořící lampa, která se však nějak rozbila. Vše až nápadně připomínalo rtuť. A právě rtuť byla spolu se sírou a solí klíčovým nástrojem raných alchymistů.

Třemi hlavními látkami Země byly Tělo (sůl), Duše (síra) a Duch (rtuť). Starověcí alchymisté je v nejrůznějších kombinacích používali ke svým magickým kouskům. Zejména rtuť může být extrémně těkavá a pokud není účinně zadržena a uzavřena, stoupá do vzduchu a ztrácí se.

 Tyto lampy, respektive jejich světlo, byly skutečně věčné, hořely nepřetržitě bez paliva i 2 000 let.Tyto lampy, respektive jejich světlo, byly skutečně věčné, hořely nepřetržitě bez paliva i 2 000 let.Zdroj: Profimedia

Tajemství: rtuť!

Francouzský astronom Jean-Felix Picard tomu v roce 1675 přišel na kloub. Na rtuťovém teploměru vypozoroval, že prázdný prostor v něm při zatřesení září, jak se rtuť třese. Později byla objevena výbojka pracující se statickou elektřinou (Francis Hauksbee), jev elektrického oblouku (Vasilij V. Petrov) a mnohem později se začaly objevovat i výbojové zdroje světla. Jeden z takových typů vysoce intenzivních výbojek využívá právě rtuťové páry.

Rtuť má tepelnou vodivost, vydává teplo a za určitých podmínek může fungovat podobně jako fúzní reaktor.

Podívejte se na video:

Zdroj: Youtube

Záhada vyjasněna

Mnohé dobové prameny uváděly, že když se otevřela hrobka, věčné zhaslo světlo. Jasně, protože se nahromaděný plyn v hrobce uvolnil. Z rtuti v hrobkách se dělalo špatně i vykradačům hrobek i archeologům, kteří shodně uváděli, že se po vstupu do hrobek cítili akutně nemocní.

Na vině byly právě rtuťové páry, které sice nejsou vidět ani nezapáchají, ale jejich toxicita je nesporná. Později se ti, kdo otevírali hrobky, naučili nejprve vyvrtat do dveří hrobky dva otvory, aby plyn i zlí duchové mohli z hrobky uniknout.

Chrám opeřeného hada Quetzalcoatla

Vědci pod pyramidami v Mexiku našli záhadné dlouhé tunely a jezera plná rtuti

Tekutá rtuť byla nedávno nalezena i pod pyramidou Opeřeného hada v Teotihuacánu v Mexiku a podle místního badatele Sergia Gomeze i na třech dalších starověkých nalezištích. Je docela dobře možné, že rtuť mohla být použita jako symbol podzemní řeky.

 

Zdroje:

ancient-archeology.com

trinfinity8.com