Miliony let byli žraloci megalodonové největšími oceánskými predátory - jenže pak přišli velcí bílí. Nové analýzy zubů naznačují, že konkurence o potravu ze strany velkých bílých žraloků mohla přispět k tomu, že megatunoví obři megalodoni byli ještě více postrčeni k vyhynutí.
Pravěké monstrum nalezené vědci
Vědci rekonstruovali stravovací návyky žraloků analýzou zinku v zubech 20 žijících druhů žraloků a 13 vyhynulých druhů, včetně megalodonů. Megalodoni a velcí bílí žraloci zaujímali podobnou ekologickou podstatu a požírali mořské savce, jako jsou velryby či tuleni.
Obávaný megalodon
Megalodon byl jedním z největších masožravců, kteří kdy žili. Dosahoval délky nejméně 14 metrů a oceány začal ohrožovat zhruba před 23 miliony let. Co a proč stojí za důvodem jeho vyhynutí, není stále jasné. Odhaduje se, že se mohl vyskytovat ještě před 3,5 miliony let, tedy v době, kdy se objevil velký bílý žralok Carcharodon carcharias.
Aby se zjistilo, zda se oba žraloci živili podobnou potravou, obrátili vědci pozornost na zinek, který má dvě hlavní formy: zinek-66 a zinek-64. Relativní množství těchto izotopů, které se zachovaly v zubní sklovině, může ukázat pozici zvířete v potravním řetězci.
Vědci odhalili, že právě zinek v potravě se ve fosilních žraločích zubech zachoval v hlubokém geologickém čase a je tak spolehlivým záznamníkem trofické úrovně každého druhu. Výzkumy prováděné mezi populacemi žraloků rodu Otodus a Carcharodon naznačily, že posuny v potravě v průběhu neogénu u obou rodů byly významné.
Jak se starověcí lidé a zvířata stravovali, není těžké zjistit, pokud je chrup dostatečně zachován. U žraloků, jejichž chrupavčité kostry se ve fosilním záznamu nedochovaly, jsou zuby v podstatě to jediné, co zbylo. Kombinací izotopů v daném prostředí tak dochází k nahrazení části fosforečnanu vápenatého v zubech a kostech daného zvířete, což z věděckého hlediska lze využít k lepšímu pochopení jeho stravy.
Zkoumání zubů může také poskytnout informace o výživě díky jejich tvaru a stavu. Například přítomnost znaků, jako jsou dutiny, naznačuje, že daný druh jedl velké množství cukru, přičemž z čelistních kostí starověkého savce Microsyops latidens lze usuzovat, kdy začal jíst více ovoce. Kromě povrchních detailů však může bližší pohled na zuby přinést i další poznatky. Podle množství různých forem téhož prvku, tzv. izotopů, lze zjistit mnoho podrobností o životním stylu vyhynulého organismu, od rychlosti metabolismu až po způsob stravování.
Analýzy ukázaly, že v místech, kde se žraloci O. megalodon a C. carcharias údajně překrývali, měli podobný poměr těchto dvou složek. Podle geologa Jeremyho McCormacka z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku a jeho kolegů toto zjištění naznačuje, že se překrýval i jejich jídelníček.
Vyhynutí megalodona však nemusí být nutně způsobeno jediným faktorem. K vyhubení největšího žraloka všech dob mohla pomoci kombinace úbytku kořisti, měnícího se klimatu a rostoucí konkurence.
Zdroje:
