V době třicetileté války se dalo snadno přijít k majetku, slávě i nějakému tomu území. O svůj díl se z chladného severu chtěl přihlásit i švédský král Gustav II. Adolf. Spadeno měl zejména na Polsko a k tomu potřeboval silné loďstvo.

Švédsko mělo zhruba dvacet velkých bitevních lodí, ale král chtěl něco speciálního, o čem by se ještě dlouho mluvilo. Když dal v roce 1625 příkaz ke stavbě velkolepého plavidla, netušil, že se mu jeho přání skutečně splní, jen poněkud jiným způsobem.

Vratká krása

Do Stockholmu dorazil věhlasný holandský stavitel lodí Henrik Hybertsson, který sestavil armádu zhruba 400 nejlepších řemeslníků. Loď nesoucí jméno po švédské vládnoucí dynastii Vasa měla být nejen výkladní skříní námořní a vojenské techniky, ale také plovoucí uměleckou galerií.

Práce trvaly tři roky a nakonec se v přístavu tyčil nádherný koráb dlouhý 69 metrů a vysoký 52 metrů, který dokázal pojmout 150 námořníků a 300 vojáků. Vzbuzoval úžas i hrůzu. Zdobilo ho 700 soch, naopak velmi zlověstně vypadaly dvě řady střílen. Většina ze 64 děl dokázala vyslat na nepřítele projektil o váze až 11 kilogramů. Zdálo se, že loď nemá chybu, ale ve skutečnosti jich měla víc než dost.

Král Gustav se totiž Hybertssonovi neustále pletl do řemesla a v průběhu stavby ho zahlcoval novými požadavky. Do jaké míry mu stavitel odporoval, není známo, každopádně je jasné, že králi se oponuje špatně.

V trupu přibývaly další střílny, záď se musela dodatečně zvýšit, aby se na ni vešly všechny pestře pomalované sochy biblických hrdinů, římských vladařů, mořských stvoření, řeckých bohů, lvů a kdo ví čeho ještě. Vasa byla ve finále krásná, ale značně vratká. Hybertsson nechal do kýlu umístit 120 tun kamení jako zátěž, jenže to nestačilo.

Poslední výstřel

Na první plavbu vyrazila Vasa 10. srpna 1628 ze stockholmského přístavu. Na oslavu vypálila dělovou salvu, ale jakmile vyplula na otevřené moře, první poryv větru ji povážlivě naklonil. Přišel druhý poryv, loď se naklonila ještě víc a otevřenými střílnami začala rychle nabírat vodu. Pýcha švédského námořnictva urazila pouhé dva kilometry a potopila se do třicetimetrové hloubky. Zahynulo nejméně 30 námořníků, ale některé prameny uvádějí i dvojnásobné číslo.

Kapitán Söfring Hansson přežil a jako jeden z mála byl pohnán k zodpovědnosti. Skončil ve vězení, jenže později byl propuštěn a vyšetřování nehody vyznělo do ztracena. Všichni věděli, kdo nese hlavní podíl viny, jenže proti králi si nikdo neodvážil vznést jakékoli obvinění.

Gustav byl ostatně už dost potrestán pomyšlením, že jeho vysněná loď je nenávratně pryč. O čtyři roky později padl v bitvě u Lützenu, kde bojoval s vojskem pod vedením Albrechta z Valdštejna.

Příběh tím však neskončil. V roce 1956 Vasu objevil hledač mořských vraků Anders Franzén, který s radostí zjistil, že je v pozoruhodně dobrém stavu. Tomu napomohl i fakt, že v chladných vodách Baltského moře nežije šášeň lodní, což je mlž, který by se dal přirovnat k vodnímu červotoči.

Po pěti letech příprav se podařilo loď vyzvednout, jenže na vědce čekaly další výzvy. Předně museli zajistit, aby se plavidlo po vyschnutí nerozpadlo v prach. Rébus vyřešili mnohaletým napouštěním dubového trupu speciální látkou na voskové bázi. Snažili se také vrak zkompletovat. Ze dna vylovili zhruba 14 tisíc dalších předmětů, které museli dát na původní místo.

Vasa je nyní z 95 procent původní a od roku 1990 je vystavena v nově vybudovaném muzeu, kde ji ročně obdivují statisíce lidí. Sen krále Gustava se konečně naplnil.