S problémem s odpadky a výkaly se města potýkala hned od svého vzniku. Ve středověku se obsah žump vyvážel za město a dále se využíval jako hnojivo. Postupem času a se vzrůstající hustotou obyvatel se hledala jednodušší řešení a začaly se budovat umělé stoky, které splašky odváděly do řeky. Fakt, že říční vodu lidé v domácnostech běžně používali k pití a vaření, nikdo neřešil.

Měla-li řeka dostatečný spád, rizika z požití vody nebyla ještě tak strašlivá. Pokud ale přišlo sucho, znamenalo to katastrofu, jak to dokazuje příklad z Británie.

Ve 40. letech 19. století se v Londýně rozšířila cholera. V té době ještě mezi vědci panovala zastaralá představa, že nemoci způsobuje zkažený a páchnoucí vzduch. V londýnských ulicích ho tehdy bylo požehnaně - žumpy nestíhaly přijímat množství vody z moderních splachovacích záchodů, jejich obsah prosakoval do podzemních vod a Temže i její přítoky byly tak znečištěné, že se v jejich okolí nedalo nadechnout.

V roce 1854 londýnský lékař John Snow rozvinul teorii, že se cholera nešíří vzduchem, ale znečištěnou vodou. Aby to dokázal, obcházel londýnské domácnosti a zjišťoval, odkud čerpají vodu. Záznamy pak porovnal s počtem obětí nemoci v daných lokalitách. Z jeho popudu byla uzavřena studna na Broad Street a město začalo čerpat pitnou vodu z řeky nad městem.

O čtyři roky později nastala v létě vedra, která Londýn už dlouho nepamatoval. Temže se vypařovala a odhalila své skryté páchnoucí "poklady". Městem se šířil nesnesitelný odér, který vstoupil do dějin jako Velký zápach.

Královna Viktorie si při výletní plavbě po řece tiskla k nosu pugét květin, než projížďku předčasně ukončila. Lidé v blízkosti Temže zvraceli. Noviny se hemžily satirickými kresbami, které narážely na smrtonosný obsah říční vody. "Otec Temže nám představuje své děti: Záškrt, Krtici a Choleru," psal list Punch.

Zápach zvedl ze židlí i poslance v parlamentu, kteří narychlo schválili výstavbu kanalizace, jež odvede splašky dále za město. Choleru se díky tomu podařilo jednou provždy z Londýna vymýtit.