Vědkyně se s velrybami potápí více než třicet let. Často si říkala, že se jí její práce stane osudnou. Stačí, aby vás tito sedmnáct metrů dlouzí a až čtyřicetitunoví obři nechtěně udeřili ploutví, a utopíte se. Proto, když se v roce 2017 u Cookových ostrovů střetla s jedincem, jež do ní neustále strkal, myslela si, že se blíží její konec.
„Natáčeli jsme dokumentární film o velrybách. Když jsme tedy z naší lodě spatřili dva keporkaky, skočila jsem do vody, abych ruční kamerou udělala pár záběrů,” vzpomíná devětašedesátiletá bioložka. „Jenže jeden z nich se choval podivně. Nikdy jsem se s podobným počínáním nesetkala.”
Keporkak záchranář
Žena se snažila natáčet, ale tvor ji neustále strkal před sebe. Nejdřív čumákem a hlavou. Když se ale Nan snažila uhnout, přikročil k radikálnějšímu řešení. Doslova se jí snažil vzít pod prsní ploutev. „Má na ní takové ostré výrůstky, takže jsem byla úplně doškrábaná,” říká vědkyně. To ji však vytrhlo ze soustředění.
„Do té doby jsem věnovala pozornost velrybímu chování a snažila se vyhodnotit situaci. Jenže teď jsem si také všimla druhého keporkaka, který pleskal ocasem a poté dalšího stínu. Jenže ten se nepohyboval nahoru a dolů, ale ze strany na stranu. Byl to největší žralok tygří, jakého jsem kdy viděla. Byl jako náklaďák.”
Velryba na nic nečekala. Zatlačila do ženy, jež se jí konečně poddala a lehla si jí na hlavu. Společně pluly co nejdál od dravého zabijáka směrem k lodi. Jen pár metrů od ní se tvor vynořil. Nan byla v bezpečí. „Kdyby mi tento příběh někdo vyprávěl. Nevěřila bych mu,” svěřila se v rozhovoru pro BBC.
Přátelé navždy
Bioložka byla v šoku. Proč ji obrovský mořský živočich zachránil život? S odpovědí přišel její přítel Robert Pittman, jenž napsal článek o altruismu u keporkaků, tedy o nezištném aktu laskavosti. Jakmile velryba spatřila žraloka, vyhodnotila, že mu drobný zástupce Homo sapiens nedokáže uniknout. Bránila ho tak podobně, jako svá mláďata.
Nan Hauser na svůj zážitek nedokázala zapomenout. Přála si, aby se se svým hrdinou ještě někdy setkala. „Za téměř třicet let výzkumu se ale ke Cookovým ostrovům vrátily pouze dvě velryby,” vysvětluje. Jenže o více než rok po události ji kolega zavolal, že se u přístavu objevil keporkak, který měl velmi podobné výřezy na zadní ploutvi a jizvu na hlavě, jako její zachránce. Na nic nečekala a vydala se tam.
„Stála jsem na lodi a on na mě zíral. Byl to on. Vrhla jsem se do vody. Bylo to, jako kdybyste se setkali se svým psem. Štouchal do mě hlavou a pak natáhl prsní ploutev. Lehla jsem si na ni a nehýbali jsme se, jen jsme pluli,” vzpomíná se slzami v očích. „Nikdy bych si nepomyslela, že něco podobného zažiju. Nyní ale vím, že práce s velrybami se mi opravdu stala osudnou.”
Zdroje: www.bbcearth.com, www.dailymail.co.uk
Sledujte nás v Google Zprávách