Jak vypadaly veřejné popravy: Byly zrušeny kvůli nepříčetnosti diváků

10. květen 2020 četba na 2 minuty
Popravy měly plnit výchovnou funkci, davy je ale pojímaly jako divadelní představení.

Popravy měly plnit výchovnou funkci, davy je ale pojímaly jako divadelní představení.

Foto: Shutterstock.com

Popravy na veřejném prostranství měly původně sloužit jako varování pro občany, které lákala cesta zločinu. Přihlížející dav je ale místo toho většinou pojal coby vzrušující podívanou. Z pověrčivosti dokonce lidé loupali ze šibenice třísky pro štěstí.

Z českých zemí začaly veřejné popravy mizet v 2. polovině 19. století. Například Brno je přesunulo za zdi věznice na Cejlu poté, co v roce 1866 během popravy v dnešní Údolní ulici zahynul jeden z diváků. Aby na šibenici lépe viděl, nakláněl se z návrší tak lačně, až spadl a zlomil si vaz.

Za poslední veřejnou popravu v habsburské monarchii se považuje oběšení lupiče a vraha Jana Janečka, jenž byl vydán do rukou kata Jana Pipergera roku 1871 v Plzni. Jeho pochmurnou cestu na popraviště sledovalo v ulicích asi 15 tisíc lidí, kteří sršeli nadávkami a posměšky. Když kat za asistence svého adoptivního syna Leopolda Wohlschlagera, později rovněž slavného popravčího, své dílo vykonal, očekával, že se davy rozejdou. Ale nestalo se. A protože chtěl Piperger odsouzencovo tělo sundat a uložit do rakve bez zvědavých zraků čumilů, sedl si na schody šibenice a čekal do setmění, až se lidé konečně odeberou do svých domovů.

Rozhodnutí přesunout popravy do uzavřených vězeňských dvorů Piperger jen uvítal. Nejen kvůli otravnému publiku, ale i kvůli stigmatu popravčích. "Společnost konečně přestane utiskovat a odstrkovat vykonavatele katovského řemesla," řekl synovi.

Ani napříště však neměla být veřejnost z popravišť zcela vyloučena. Trestnice ještě dlouho umožňovaly omezenému počtu lidí podívat se na morbidní představení za úplatu. Mnozí z těch, na které se nedostalo, se sápali na zdi a okolní stromy, aby jim nevšední podívaná neutekla.

Pražskou pankráckou věznicí otřásl ještě v roce 1923 případ, kdy se lidé po popravě vrhli k šibenici s otevřenými noži, aby si nařezali "třísky pro štěstí". "Měli jsme co dělat, abychom nádvoří vyklidili. A abychom uchránili provaz z oběšeného," poznamenal si tehdy do deníku inspektor Zdeněk Bubník.

Suvenýrům z popravišť byla po staletí přisuzována magická moc. Ve středověku lidé kořistili nejen třísky šibenice, ale také cáry šatů, a dokonce i prsty popravených. Ve Francii si ještě v roce 1939 dav namáčel kapesníky do krve vraha Eugena Weidmanna, jehož hlavu oddělila od těla gilotina. Po tomto otřesném divadle se pro zrušení veřejných poprav rozhodla i Francie.

Akční letáky