Z pohledu Země není možné dohlédnout konec vesmíru ani s těmi nejmodernějšími teleskopy. Je to tím, že od Velkého třesku, který se odehrál před 13,8 miliardami lety, k nám zatím dorazilo světlo jen těch hvězd, jež jsou od nás vzdáleny méně než 46 miliard světelných let. Ty vzdálenější tedy nemůžeme zaznamenat.
Astronomové předpokládají, že za hranicí viditelnosti se ještě skrývá nekonečné množství jiných galaxií, než jaké dohlédneme v našem horizontu.
Je vesmír placatý?
Nyní přijde otázka spíše filosofická: jestliže se vědci shodnou na tom, že vesmír započal Velkým třeskem, co bylo před ním? Do čeho se vesmír rozpíná? A tvrdíme-li, že se rozpíná, jak může být nekonečný, když se má pořád kam rozpínat?
Veškeré bytí prý započalo Velkým třeskem.
Logika by napověděla, že rozpínání přeci znamená změnu velikosti. Pokud má něco velikost, musí to mít i hranice, i když třeba neustále proměnné. Astronomové dlouhá léta pracovali s teorií, že konečný vesmír by měl tvar koule, zatímco nekonečný by byl krásně rovný. A právě tady narazili na paradox, který odporuje výše zmíněnému logickému uvažování: pozorování teleskopy, měření a matematika svorně tvrdí, že je vesmír rovný jak placka.
Vzpomeňte si, jak jsme ve škole rýsovali rovnoběžky. Říkali nám o nich, že protnou v nekonečnu, což prakticky znamená, že se neprotnou nikdy. Poběží donekonečna v neměnné vzdálenosti od sebe - ovšem za předpokladu, že je náš vesmír krásně rovný a nekonečný. Jestliže by byl kulatý a uzavřený do sebe, paralelní přímky by se eventuelně někde (v opravdu veliké dálce) protly. V případě konečného vesmíru otevřeného "do nicoty" by se naopak jednoho dne rozešly.
Přímky mohou být nekonečné i v konečném prostoru
Jak jsme naznačili výše, dosavadní pozorování a výpočty naznačují, že ve vesmíru neexistuje žádné prostorové zakřivení a rovnoběžky nemají šanci se někdy potkat. Astrofyzik Thomas Buchert z univerzity ve francouzském Lyonu nicméně laicky vysvětlil, jak lze rovnoběžkám zachovat nekonečnost i v konečném prostoru. Nakreslil si dvě rovnoběžné přímky na list papíru, pěkně od okraje k okraji a tak, aby s jednou hranou papíru svíraly pravý úhel. A potom papír sroloval do tvaru válce. Rovnoběžky se neprotnuly ani nerozešly, ale každá vlastně vytvořila kružnici s obvodem dokonale rovnoběžným obvodu té druhé.
Každá přímka ovšem přirozeně nesvírá s okrajem papíru přesný pravý úhel. Buchert proto uchopil oba konce válce a spojil je k sobě. Papír tak nabyl tvaru donutu - takové té koblihy s otvorem uprostřed, do které se s oblibou zakusují policisté v amerických filmech (a prý nejen ve filmech). Čech by tento tvar možná přirovnal spíše k nafouknutému plaveckému kruhu. Ať ho nazvete jakkoli, v každém případě jde o tvar, ve kterém se i přes jasně vytyčené hranice rovnoběžky nikdy neprotnou, ale budou donekonečna kolovat po vlastních osách.
Teorie donutu je velmi mladá a potřebuje ještě hodně vypilovat. Navíc zatím nenabízí žádnou představu o tom, co se nachází mimo donut. Její odpůrci však na druhé straně dosud nedokázali vysvětlit, kam se rozpíná vesmír. Pořád platí, že za horizont 46 miliard světelných let zkrátka nevidíme.
Zdroje: www.livescience.com, www.space.com, astronomy.com
