Scénárista Zdeněk Svěrák totiž omylem dostal dvakrát zaplaceno za námět k snímku Na samotě u lesa. Přišlo se na to až po pár letech a na účetním oddělení z toho mohl být velký průšvih, přestože šlo o pouhé dva tisíce korun. Jediným způsobem, jak chybu zamaskovat, bylo rychlé sepsání dalšího námětu z vesnického prostředí, který by se odložil mezi ty staré jako zamítnutý. Svěrák se zavázal, že námět spíchne do druhého dne.

Narychlo vymyšlená zápletka točící se okolo retardovaného závozníka však mezi zamítnutými náměty dlouho nezůstala. Zalíbila se režisérovi Jiřímu Menzelovi, který si u Svěráka rovnou objednal scénář. Trvalo šest let, než se přistoupilo k samotnému natáčení, ale stálo to za to.

Menzel měl pouze výhrady k hereckému obsazení. Ačkoli si Svěrák představoval v roli řidiče Pávka Petra Nárožného, režisér k akci povolal Mariána Labudu. Ten měl po příjezdu do Čech zpočátku pocit, že ho tu nikdo nechce. Podle svých slov byl zklamáním jak pro scénáristu, tak pro celý štáb. "Labudu jsem z větších rolí neznal, já jsem nevěděl, jak veliký je herec," bránil se po letech Svěrák, který měl v hlavě zaseknutou představu Pávka coby vysokého urostlého chlapíka.

Jenomže právě výškový rozdíl učinil ze zakulaceného Labudy a hubeného Otíka v podání Jánose Bána komickou dvojici, jejíž vizáž ocenila i zahraniční kritika. A nejen to. Labuda prostě uměl hrát, a Svěrák to pochopil hned při kamerových zkouškách.

Slovenský herec měl po vlahém přijetí přecijen trému, a tak před natáčením potají navštívil místní kostel, kde se pomodlil a poprosil Boha, aby se film povedl. Když se pak snímek setkal s obrovskou odezvou, byl přesvědčen, že tomu napomohl svou vroucí modlitbou. Jeho hereckým kolegům i divákům však bylo jasné, že se o úspěch filmu přičinil vlastním skvělým hereckým výkonem.