www.medievalchronicles.com, www.historyonthenet.com, www.en.wikipedia.org

Mezi první impulsy k budování věznic patřil tzv. Krvavý kodex, zákoník platný v Anglii, Walesu a Irsku v 18. století, který nařizoval trest smrti i za drobné zločiny. Mnoho porotců tak začalo odmítat soudit malé zlodějíčky nebo prostitutky, když věděli, jak smutný osud je čeká. 

Anglický filozof, sociální reformátor a zakladatel moderního utilitarismu Jeremy Bentham tak přišel s revoluční myšlenkou. Představil instituci, kde jsou lidé zadrženi v rámci jejich trestu a ne pouze jen na určitou dobu, než proběhne soud či poprava. Přesně taková vězení totiž fungovala ve středověku.

Tresty ve středověku

Po celou „dobu temna” se věřilo, že jediným způsobem, jak udržet pořádek, je zajistit, aby se lidé báli zločin vůbec vykonat. Nejčastějšími formami středověkého trestu tak byly pokuty, veřejné ponížení, zmrzačení nebo smrt. Vše se vykonávalo veřejně. 

Tato „show” probíhala během slavností a velkých jarmarků a u publika byla velmi oblíbená. Za krádež se většinou sekaly ruce, lenost se trestala bičováním, za opilství nebo nevěru byli lidé postaveni na pranýř, ženám, které pomlouvaly, byl nasazen železný náhubek. Vrah byl nejčastěji oběšen. 

Mezi jeden z fenoménů středověku patřily ordály neboli boží soudy, u nichž se očekával zásah nadpřirozených sil, které rozhodly o vině či nevině jedince. Zahrnovaly zkoušku vodou, chůzi po žhavém železe či uhlících nebo souboj.

Při zkoušce vodou byly obviněnému svázány ruce a nohy a pak byl vhozen do řeky. Pokud se potopil, byl prohlášen za vinného, jestliže plaval na hladině, mohl se těšit na osvobození. Během tryzny horkou vodou museli jedinci vylovit kámen z kotlíku, kde se vařila voda. Když jejich ruce ještě po třech dnech nesly stopy zranění, byli posláni na smrt. Podobný scénář probíhal i při zkoušce ohněm, kdy lidé museli udělat 9 kroků po žhavých uhlících. Pokud se jim puchýře do tří dnů zahojily, byl to důkaz, že Bůh zasáhl, aby je zachránil.

Vězení ve středověku

Středověké šatlavy tak fungovaly jako dnešní vazba, kde jedinec čeká na rozhodnutí o svém trestu. Už samotný pobyt byl utrpením. Zadržení byli často připoutáni v nepřirozených polohách ke zdi, kdy si ani po několika dnech nemohli sednout nebo lehnout. Potřebu vykonávali pod sebe. Pokud dostali najíst a napít, mohli se „těšit” z řídké polévky, plesnivého chleba a zapáchající vody. 

Zdroj: Youtube

Vězni si nikdy nebyli jisti, kdy kat otevře dveře, aby z nich pomocí mučení získal doznání. Nejhorší to měly mladé ženy, často obviněné z čarodějnictví, krádeže nebo cizoložství. Musely se podrobit ponižujícímu ohledávání chlípných inkvizitorů, kteří se snažili najít „ďáblova znamení” i na těch nejintimnějších místech. Zneužívání bylo na denním pořádku. Pokud tedy přežily, nesly si stopy nejen na těle, ale také na duši.