Starověké vězení pro dlužníky
První záznamy o věznění jako formě trestu pocházejí už z Mezopotámie. Co se týkalo zločinců, ti byli většinou odsouzeni k nuceným pracím, aby nezatěžovali systém, ale naopak do něho přispěli. Vězení zpravidla čekalo jen dlužníky. Ani v jejich případě se však stát nenamáhal vydávat náklady na jejich internaci a veškerou zodpovědnost svěřil do rukou věřitelů.
To znamenalo, že věřitel mohl dlužníka uvěznit ve svém domě, dokud se nedomohl splacení dluhu. Musel se však o něj dobře postarat, protože pokud by dlužník vinou špatného zacházení zemřel a šlo by o svobodného občana, úřady by za trest nechaly popravit věřitelova syna. V případě, že byl zesnulý dlužník otrokem, věřitel by musel zaplatit jeho pánovi vysokou pokutu.
V Číně se udílely tresty pokud možno co nejtvrdší.
Mezopotámské právo bylo tedy poměrně vyspělé a propracované. Oproti tomu starověká Čína razila jednoduché heslo, že každý zločinec má být potrestán co nejtvrdším způsobem. Jestliže nebyl přímo popraven a čekalo ho jen vězení, mohl počítat s tím, že zde bude přikován řetězy ke zdi nebo znehybněn v kleci či v kládě. Zajímavostí nicméně je kamenná deska z roku 723, podle které měly být věznice stavěny v blízkosti buddhistických klášterů. Zdá se tedy, že Čína měla v určitém období tendenci zločince napravovat za pomoci duchovní podpory mnichů.
Útěk z vězení povolen - ovšem jen vznešeným
V Řecku to byl například Platón, kdo prosazoval vězení jako formu nápravy a nikoli trestu. Na podobné výzvy ale řecká společnost moc neslyšela. Tresty odnětí svobody se zde neuplatňovaly, věznice sloužily spíš jen ke krátkodobé internaci odsouzenců na smrt.
Pro popravy se v Řecku nechodilo daleko. Byl-li ale odsouzeným vznešený řecký občan, tak nějak se počítalo s tím, že z vězení uteče a odejde do exilu. Jak vyplývá z Platónova díla, strážci se nechali snadno uplatit a k otevření dvířek ke svobodě jim stačil menší obnos.
Sókrates přijal rozsudek smrti s hrdostí.
Útěk byl, jak známo, nabídnut i učenému Sókratovi, který byl odsouzen k sebevraždě za to, že svou filosofií "kazil mládež". Možnost uprchnout ale odmítl, protože nechtěl porušit zákony, které nadevše ctil. Navíc prohlásil, že je duše stejně nesmrtelná, a tak se nemá čeho bát. K zármutku svých žáků vypil pohár bolehlavu a hrdě se odebral na další duchovní pouť.
Zaujal vás Sókratův příběh a chcete se dozvědět více? Podívejte se na pěkně zpracované slovenské video:
Zdroje: www.degruyter.com, www.grunge.com, www.mayaincaaztec.com
