Neolitická žena a chlapec byli pohřbeni v cistovém hrobě, na pohřebišti vybudovaném z dlouhých plochých kamenů ve tvaru rakve. Žena zemřela ve věku kolem 20 až 30 let měřila jen 150 cm, což je málo i na neolitickou dobu. Podle těchto znaků je vyrobena i expozice.
Na video se podívejte zde:
Výroba zakázky trvala 350 hodin
Rekonstrukci ženy a celou scénu vytvořil Oscar Nilsson, švédský forenzní umělec. Tvorba scény mu trvala 350 hodin, kdy vytvářel tento realistický model.
Když Nilsson před dvěma lety tuto zakázku dostal, nejprve naskenoval její lebku a vytvořil její kopii na plastové 3D tiskárně. Přitom přihlížel k jejímu pohlaví, věku, hmotnosti a etnickému původu starověkého jedince. Všechny tyto faktory totiž mají vliv na tloušťku obličejové tkáně a celkový vzhled člověka. Protože však DNA ženy byla příliš degradovaná, nebyl si autor jistý jejím genetickým původem, barvou vlasů ani očí. Nilsson provedl kvalifikovaný odhad jejího vzhledu. Domníval se věk, že žena nebyla nemocná a měla dobrý život. Jedla suchozemskou stravu, jak ukázalo zkoumání izotopů v jejích zubech, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že její hrob byl nalezen poblíž řeky plné ryb nedaleko pobřeží.
Matka a syn?
Žena z doby kamenné se na rekonstrukci její podoby opírá o hůl a dívá se před sebe. Její kožešinový oděv byl smíchaný s losím mozkem, aby byl efekt ještě znásoben. Kolem ní pak jakoby běží energický mladík. Celá rekonstrukce scény je nyní k vidění ve Švédsku. Je možné se domnívat, že onen mladík by mohl být jejím dospívajícím synem.
Ač se nabízí interpretace, že se jedná o matku a sny, a mohli by to být také bratr a sestra, příbuzní nebo jacíkoli kmenoví přátelé. Vzhledem k tomu, že se kvůli stavu DNA nepovedlo vztah mezi oběma nálezy určit, je ponechán široký prostor pro interpretaci. Nilsson však přece jen celé scéně vtiskl znak toho, že se jedná o matku a syna: "Dívá se očima matky - s láskou i s trochou disciplíny," řekl Nilsson.
Faktory, jež ovlivnily výslednou podobu
Při rekonstrukci scény bral Nilsson do úvahy i tři velké migrační vlny, které přišly do starověké Skandinávie a s nimi přišly i tři vzhledově odlišné typy lidí. Na základě informací, jež byly nejblíže nalezeným ostatkům, pak dal Nilsson ženě hnědé vlasy a oči a světlou pleť, jakou měli zemědělci.
"Nemůžeme s jistotou říci, zda žila kočovným životem, nebo zda žila životem prvních zemědělců, to se nedá říci," řekl Nilsson, který se rozhodl zakomponovat oba aspekty. Na rekonstrukci je proto žena z Lagmansörenu od hlavy až k patě oblečena do kožešin a kůže. Za nimi stojí Helena Gjaerumová, nezávislé archeoložka ze Švédska, která používá skutečné techniky vydělávání kůže z doby kamenné.
Oděv ženy odpovídá neolitu
Než Gjaerumová ženu oblékla, studovala dávné klima, krajinu, vegetaci a život zvířat v neolitickém Lagmansörenu. Pak navrhla oblečení z losa a losice, boty ze soba, bobra a batoh z lišky. Příprava oděvů si vyžádala hodiny práce, protože Gjaerumová skutečně použila metodu neolitického vydělávání kůže. Poté kožešinu seškrábala a natřela roztokem z losího mozku, což je tuková směs, která se spojuje s kožními vlákny. Bez této směsi by kůže ztuhla a při namočení by mohla snadno shnít, řekla. Pak musel oděv projít ještě několika dokončovacími procesy.
Moderní lidé si často představují lidi z doby kamenné jako primitivní, oblečené do ošklivých kožešin. Nakonec se však ukázalo, že i v této době ženy jistě zvažovaly, do čeho se oblečou. Doba nehrála roli a z toho, co mohly mít k dispozici, chtěly vypadat co nejlépe.
Zdroje:
