Jak si tedy k sobě mladí Vikingové hledali cestu? O tom hovoří zejména severské ságy, které jsou i vtipným návodem, jak se dívce dvořit jako Viking.
Láska jako bitevní pole
Vikingové byli posedlí slávou a hrdinství. To jim ale bylo k ničemu, když se museli vracet do prázdného domu a chladné postele. Přišel čas najít spřízněnou duši, založit rodinu, to vše ale bez potřebných znalostí. Jak na to?
Protože se říká, že láska je bitevní pole, Vikingové by se v tomto ohledu měli cítit jako doma. Vikingové velmi ctili rodinu a stabilitu a sňatky jim většinou domlouvaly rodiny.
Lagertha a Ragnar v seriálu Vikingové
Tradice, bohové a láska
Vikingové začínali jako mořeplavci, ale i jako obchodníci, osadníci a jejich tradice byly multikulturní. Po nájezdech na nechráněná pobřežní místa, zejména na Britských ostrovech, zanechali všude, kam vstoupili svou stopu jako piráti, nájezdníci, obchodníci a osadníci. Postupně navštívili Británii a evropský kontinent, zavítali do Ruska, Islandu, Grónska a Nového Foundlandu.
Bez ohledu na to, kam vstoupili, zachovávali si své pevné tradice a zvyky. Jako jednu z bohyň ctili i Freyju, půvabnou a okouzlující bohyni lásky, požehnání, chtíče a plodnosti. K Freye bylo možné se modlit, aby uctívače obdařila věčnou láskou. Po té tedy toužil každý Viking. Tito mořeplavci a bojovníci však měli velmi pevný a jasně daný systém hodnot, který ctili a o nichž hovoří ságy a Eddy, písemné záznamy z 12. a 13. století. V něm měla své místo i láska a její pojetí.
Námluvy a „levobočci“
Jak říká historička Natasha Sheldonová: "Námluvy nebyly v severské kultuře nezbytně nutné, protože manželství bylo spíše o spojenectví než o lásce. Rodiny budoucích ženichů a nevěst velely vyjednávání, aby vytvořily pár, který by oba klany spojil jako spojence - a někdy ukončil nepřátelství." To ale neznamená, že by zde nebyl prostor pro romantiku. Vikingové museli manévrovat na velice nebezpečném poli: na jednu stranu nechtěli sňatek uspíšit, ale nemohli si ani proti sobě poštvat její rodinu, kdyby byly námluvy příliš dlouhé. Pak totiž dokonce hrozila i krevní msta na ženichovi, který otálí. Delší námluvy však často měly za následek nemanželské děti.
Jak tedy postupovat?
Základem bylo předvádění budoucí nevěsty. Otcové přiváděly své dcery, aby ukázali, jak je vychovali a co umí. Ty se pak na společenských akcích předváděly svým potencionálním nápadníkům. Hostiny, obřady, trhy nebo jarmarky fungovaly jako jakýsi sňatkový trh. Samotné sjednávání sňatku se pak ale řídilo stejným druhem pravidel jako uzavírání jakékoli jiné smlouvy nebo právní dohody. O všem rozhodovala tzv. Věc.
Nejinak tomu bylo i u výběru nevěsty. K tomu pomáhali i nejlepší přátelé, protože muži s prestiží, mocí a bohatstvím mohli při žádosti o ruku působit jako zprostředkovatelé nebo advokáti. Za nevěstu bylo potřeba zaplatit, a ne jednou. Plateb bylo hned několik, včetně věna. Výše plateb závisela na socioekonomickém postavení a lokalitě.
Neméně důležitá pak byla ženina pověst, která symbolizovala čest rodiny.
Paradoxy vikinských námluv
Zatímco bohyně Freyja milovala milostnou poezii, recitovat poezii vyvolené ženě bylo považováno za urážku. Urážely pověst ženy a naznačovaly, že básník svou milou poznal důvěrněji, než se zdálo. Přitom však mimomanželské intimnosti nebyly zakázány.
Naopak znakem lásky bylo, když jste ženu svého srdce pleskli do tváře purpurovými květy.
Taková byla vikinská namlouvací tradice. Jednalo se o symbolický klíč k otevření dveří do ženiny tajné síně. Oblíbenou květinou byly fialky nebo fialová kolombína.
Stejně by tomu mělo být i dnes, klíčem k srdci milované ženy (ale i vikinského muže) byla dobrá hygiena, na kterou si Vikingové velmi potrpěli, jak ukazují i archeologické nálezy.
Když naopak žena chtěla ukázat náklonnost svému vyvolenému, ušila mu košili.
Dnes by zřejmě tyto zvyky moc neuspěly. A jak by dnes uspělo pravidlo, že čím méně potenciální ženich viděl svou nastávající předtím, než rodiny zahájily formální jednání o sňatku, tím větší měl šanci zůstat naživu?
Zdroje:
