Manželství u Vikingů: Podmínky pro rozvod byly tak drsné jako jejich život sám

Vikingská žena

Vikingská žena

Foto: Fernando Cortes / Shutterstock

U pohanských Skandinávců doby vikingské bylo manželství v podstatě obchodní smlouvou mezi dvěma rodinami. Sňatek se uzavíral ve dvou fázích: zasnoubení a svatba. Iniciativa musela vzejít od muže nebo jeho otce, který učinil návrh na sňatek otci nebo poručníkovi ženy.

Pokud ten souhlasil, slíbil ženich zaplatit cenu za nevěstu (mundr). Na Islandu činila minimální platba 8 uncí stříbra, v Norsku 12 uncí. Otec nevěsty na oplátku slíbil, že jí při svatbě předá věno. Cena za nevěstu i věno zůstávaly po svatbě majetkem nevěsty. Oba muži si na smlouvu před svědky podali ruku a dohodli datum svatby, které se obvykle konalo do jednoho roku.

Mohl však být požadován také souhlas ženy se sňatkem, ale nebyl nutný. Vdovy měly obecně větší svobodu než svobodné ženy, protože před novým sňatkem musely pouze požádat o souhlas svého otce. Teprve ve 12. století, dlouho po zavedení křesťanství, se stal souhlas ženy se sňatkem nezbytným. Samotná svatba měla podobu hostiny, která se obvykle konala v rodném domě nevěsty. Sňatek byl považován za právně závazný, když pár vidělo minimálně šest svědků odejít do postele.

Drsné podmínky rozvodu

Pokud manželství nebylo šťastné, mohlo být již tehdy rozvedeno. To se však nestávalo příliš často zejména z důvodu podmínek, které, jak se zdá, byly stejně drsné jako život tehdejších Vikingů.

Na první pohled byl tak rozvod poměrně jednoduchá věc. Jediné, co se požadovalo, bylo, aby strana, jež o rozvod žádala, předvolala svědky a prohlásila se za rozvedenou.

Pokud byl však v sázce majetek, praxe rozvodu byla komplikovanější. Stejné to bylo i v případě, že se pár rozcházel pro určitý důvod. Jiný, než pouhé neshody v soužití. Pokud byla například žena svému choti nevěrná, měl její manžel právo zabít nejen ji, ale také jejího milence, pokud byli přistiženi spolu. 

Zdroj: Youtube

Naopak muži nehrozil žádný trest, pokud si sám vydržoval konkubínu nebo měl děti mimo manželskou instituci. Tento akt byl navíc poměrně častým hlavně ve vyšších vrstvách společnosti, a to dokonce i po konverzi ke křesťanství nebo v zámoří, kde si vikingští muži často brali zajaté domorodé ženy právě jako konkubíny.

Pravděpodobně rozšířená praxe konkubinátu vedla některé vnější pozorovatele, jako byl Adam z Brém v 11. století, k obvinění Skandinávců z praktikování polygamie, ale zdá se, že monogamie byla ve skutečnosti pravidlem, protože i pohanské manželské smlouvy uznávaly pouze jednu zákonnou manželku.

Vikingové na lodi.

Jak se lišily kmeny Vikingů: Zásadně a vyvražďovaly se. Nejšílenější byli Norové

Muž vládce domu

Vikingský muž byl tedy"vládcem" domu. Přesto se jeho žena nejen aktivně podílela na řízení svého manžela, měla také plnou moc nad domovem v době jeho nepřítomnosti. Pokud se stala vdovou, převzala roli vládce domu ona sama, a to natrvalo. Mohla řídit rodinné hospodářství nebo obchodní podnik.

Mnoho žen ve Skandinávii doby vikinské bylo pohřbíváno s prsteny klíčů, které symbolizovaly jejich roli a moc jako správců domácnosti.

Zdroje:

historycollection.com

www.quora.com

www.history.com