Otroctví mohlo být v historii Vikingů důležitější, než se dosud myslelo. Coby o mořeplavcích a obchodnících toho víme o Vikinzích hodně, ale otroctví zůstávalo dosud v pozadí, přičemž se ukazuje, že bylo jednou z temných stránek vikinského světa. Přestože nemáme dostatek archeologických důkazů, zdá se, že touha po otrocích mohla být dokonce jedním z hlavních důvodů, proč Vikingové vůbec začali podnikat nájezdy.
Vikinské nájezdné skupiny coby otrokáři
Mnoho otroků zajatých Vikingy pocházelo z Britských ostrovů a východní Evropy, jak zmiňují i některé dobové prameny. Raně středověká irská kronika The Annals of Ulster například popisuje vikingský nájezd poblíž Dublinu, při kterém "odvedli do zajetí velké množství žen". Podobné zmínky se hojně objevují i v kronikách severoevropských klášterů či v pramenech arabského světa.
Severský systém otroctví nebyl vždy úplným otroctvím, ale většina zotročených měla jen malé možnosti.
Zejména plavovlasé ženy to neměly jednoduché - pro Vikingy byly velmi atraktivní, takže se často stávaly terčem jejich tužeb a choutek. Jak víme, milostný život Vikingů byl pestrý a velmi otevřený.
"Tyto prameny poskytují velmi jasné indicie, že vikingské nájezdnické skupiny se zabývají otrokářskou činností," říká archeolog Ben Raffield. Skutečné archeologické důkazy nám ale v hojném počtu chybí, je jich velmi málo. Zatím byly objeveny jen železné obojky a okovy nalezené na několika místech považovaných za centra vikinského obchodu s otroky. Jedná se většinou o naleziště v Dublinu (Irsko), Birce (Švédsko) a Hedeby (Dánsko). Navíc ani u nich si nejsme jisti, zda sloužily ke spoutání zvířat nebo lidí.
Podle Raffielda však jejich nález v městských centrech a v blízkosti přístavů spíše podporuje jejich použití na otroky.
Vikingská žena
Byla vikinská společnost otrokářská?
Ač důkazů je málo, objevují se názory, že vikinská společnost mohla být dokonce otrokářská. Znamená to, že zde existovaly otrokářské čtvrti.
Většinou se jednalo o seskupení menších domů obklopujících velký dům. Příkladem je například Sanda, vikingská lokalita ve Švédsku, která ukazuje na to, že zde mohli otroci vyrábět textil. Otroci byli využíváni na práci, ale i zde byly rozdíly. Někdo nosil těžké svazky dříví a pletl materiál na výrobu košíků, zatímco jeho rodina "opravovala ploty, okopávala pole, pracovala u prasat, hlídala kozy, kopala rašelinu". Jen hrstka textů zachycuje skutečné hlasy zotročených.
Myšlenka Vikingů coby otrokářů jde však trochu proti jejich hlavním idejím. Ctili svobodu a milovali dobrodružství za nespoutanost. Je však možné, že to byly jen ideály, ale společnost byla i tak rozdělena na ty, kdo si mohli svobodu dovolit, zatímco jiní nikoli. Instituce otroctví měla ve Skandinávii předchůdce již tisíce let před dobou Vikingů.
V 8. stol.n.l. žilo na severu značné množství nesvobodných lidí, jejichž stav se dědil po generace. To se však v době Vikingů změnilo, protože poprvé začali aktivně získávat lidský movitý majetek jako klíčovou součást svého hospodářství. To ukazuje na to, že Vikingové byli skutečně otrokáři a únosy. A prodej a nucené vykořisťování lidí byly vždy hlavním pilířem jejich kultury.
Trochu jiné otrokářství
Rozumnou kombinací archeologických a textových pramenů lze vytvořit poměrně ucelený obraz vikinského otrokářství. Zahrnovalo například i jakýsi mezistupeň nevolnictví, kdy bylo otroctví do určité míry dobrovolné. To bylo třeba v případě vyrovnání dluhů.
Severský systém otroctví nebyl tedy úplným otroctvím, i když většina zotročených měla jen malou možnost rozhodovat. Otroci nemohli nic vlastnit, nic dědit, nic zanechat a za práci nebyli placeni. Mohli si však občas za určitých okolností ponechat malou část výnosů, které získali na trhu při prodeji zboží pro své majitele, takže teoreticky se mohli vykoupit. Mohli být kdykoli propuštěni z otroctví.
Někteří odborníci proto tvrdí, že počet skutečně zotročených lidí ve společnosti doby vikinské byl relativně nízký.
Za každým vikingským nájezdem však jistě stálo děsivé trauma, kterému byli vystaveni všichni lidé v okamžiku zotročení. Pro zotročené představovala doba vikinská zcela odlišnou zkušenost než pro svobodné lidi. Byla dobou hranic - mezi kulturami a způsoby života, mezi různými pohledy na realitu a mezi jednotlivci, a to i na úrovni samotné svobody.
Zdroje:
