Vikingové byli s vodou spjati od narození, proto k ní chovali hlubokou lásku. Od ní byl už jen krůček k tomu ovládnout umění plavby, jež je zakořeněno ve struktuře moderní skandinávské společnosti. I v dnešním Norsku připadá loď na každého pátého obyvatele.
Vikinské slavné dlouhé lodě překonávaly neohroženě klikaté řeky, rozbouřená moře a rozlehlé oceány. I proto je jejich symbolem loď.
I takto zkušení námořníci se ale museli na širém moři nějak orientovat. Pomáhat jim měl sluneční kámen.
S mořem všude kolem
Všechny země, odkud Vikingové pocházejí, se nacházejí v severovýchodním kvadrantu Atlantského oceánu, obklopeny neuvěřitelným počtem moří. Najdeme zde Baltské, Barentsovo, Grónské, Kattegatské, Severní, Norské a Skagerracké moře, jimž všem kraluje mrazivý Severní ledový oceán.
Právě ovládnutí námořních technologií Vikingům umožnilo nejen podnikat nájezdy, ale i obchodovat a kolonizovat na celé západní polokouli a v severní Africe i západní Asii.
Právě díky všudypřítomné vodě disponovali Vikingové bohatými námořními a navigačními dovednostmi a znalostmi, takže i v dobách, kdy běžně neexistovaly mapy ani kompasy, zdolávali Vikingové obrovské vzdálenosti. Pohybovali se mezi severní a jižní Evropou, po Středozemním moři, přes rozsáhlé a početné říční systémy východní Evropy a ruské stepi a přes severní Atlantik.
Nejlepší navigátor - Slunce
Vikingové očividně měli znalosti o směru a světových stranách, které vycházely z denního cyklu Slunce. Většina jejich navigačních schopností ale vycházela z přesného určení místa na obzoru, kde slunce vychází a jak vysoko během dne dosáhne. K tomu používali i další přírodní orientační body, jako byly skály, zátoky nebo vrcholky kopců. Pomáhalo i naslouchání ptákům a šumění vln na pobřeží či směr mořského větru. Zkušený námořník dokáže za vhodných podmínek vycítit známky pozemského života - ohně, stromy a dokonce i některé rostliny.
Slunce, Měsíc a hvězdy jim sice poskytovaly informace o směru, kterým se mají vydat na cestu, ale v případě nepříznivého počasí jim moc nepomohli. A tehdy se dostal ke slovu sluneční kámen či sluneční krystal. Sluneční krystaly byly často zmiňovány v příbězích a ságách, například v Sáze o králi Olavovi.
Jediný archeologický důkaz o používání slunečních kamenů však pochází z doby téměř o půl tisíciletí později, když v roce 2013 objevil britský tým loď, která byla potopena v roce 1592. Mezi nalezenými předměty se nacházely úlomky krystalu, islandského jiskrovce (kalcitu).
Na dokument v češtině o slunečním kameni se podívejte zde:
Křišťál nebo pseudověda?
V roce 1967 navrhl dánský archeolog Thorkild Ramska teorii, podle níž vikinští námořníci používali kusy křišťálu. Sluneční kameny jim pomáhaly sledovat slunce v zamračeném dni. I k tomu ale museli mít bohaté znalosti, které mají vědecký základ.
Pokud je totiž pod mrakem, použití křišťálu k nalezení slunce závisí na tzv. polarizaci slunce. Světlo má určitou orientaci a když prochází atmosférou, vytváří polarizované kruhy. Tyto zvláštní prstence jsou viditelné pouze pro zvířata a ryby. Lidské oko je nedokáže rozpoznat.
Pomocí krystalu kalcit je však možné směr polarizace odhalit i za zamračeného dne.
Když je sluneční kámen nejjasnější, krystal ukazuje na slunce. A tak vikinská navigace fungovala. Ostatně, o využití slunečního kamene hovoří i tato studie.
Zdroje:
www.thearchaeologist.org, thevikingherald.com,royalsocietypublishing.org