Za každou cenu
Kolem roku 1850 bylo fotografů málo a ti, kteří si otevřeli vlastní ateliér, si za své služby nechali štědře zaplatit. Lidé šetřili a zamlouvali si termín daleko dopředu. Technika zachycení obrazu měla nespočet much a nejlepší výsledek zaručovalo jen focení v dobře osvíceném interiéru.
Celá rodina oblékla nedělní šaty a vydala se pro obrázek na památku. V té době si smrt nevybírala a kosila nečekaně mezi starými a nemocnými i zdravými a dětmi. Touha po rodinné fotografii, ze které čiší štěstí a spokojenost, byla ale tak důležitá, že se museli fotografové obrnit trpělivostí a aranžovat i mrtvá těla.
V ateliérech byly k dispozici speciální stojánky, které udržely mrtvoly ve vzpřímené poloze. Příbuzní se přitiskli těsně k bezvládnému tělu a dodali mu stabilitu. Zesnulí vypadali jen lehce unaveně. Mrtvoly se většinou fotografovaly vleže. Výjimkou nebyly ani snímky přímo z rakve a v záplavě smutečních věnců. Stojany se ale ve fotoateliérech používaly běžně a dámám v honosných a těžkých šatech a neposedným dětem pomáhaly udržet rovnováhu a nehýbat se. Pořízení jednoho snímku trvalo přes minutu a pro spoustu lidí bylo náročné zůstat tak dlouho v jedné poloze.
Zavřená víčka byla problém
Jedním z největších problémů byly zavřené oči. Fotografové je rozevírali pomocí lžiček. Všichni se tvářili zasmušile a měli strnulý výraz, prázdného pohledu bez panenek si u mrtvol všiml jen málokdo. Kdo měl peněz nazbyt, mohl nechat oči namalovat na víčka nebožtíků nebo dokreslit přímo na výslednou fotografii.
Pořizování fotografií bylo pro většinu rodin finančně náročné, šlo ale o výstřelek, o který se nechtěly ochudit. Když už se musely vydat z peněz, vtěsnalo se před objektiv co nejvíce lidí. Jedna mrtvola se mezi tolika postavami ztratila. Nepodařilo-li se dostat zesnulého k fotografovi včas, pořídila si rodina památku alespoň s jeho urnou, relikviářem nebo skříní s ostatky.
Nejčastěji se pořizovaly fotografie mrtvých dětí a kojenců. Po vynálezu „carte de visite“ z roku 1854 bylo možné vyvolat z jednoho negativu několik kopií jedné fotografie. Ty se pak rozesílaly všem příbuzným na památku. Trend posmrtných obrázků zanikl přirozeně s příchodem amatérské fotografie.
