Dívky se ve viktoriánské Anglii vdávaly většinou mladé. Mezi 18. a 23. rokem je rodiny tzv. uvedly do společnosti. Bylo to oznámení, že jsou jejich dcery zralé na vdavky. Během zimy se pak krasavice účastnily plesů, sportovních klání nebo koktejlových večírků. Cíl byl jasný. Sehnat manžela.
Důležitou součástí těchto společenských akcí byl také flirt. Ten však musel probíhat ve vší počestnosti. Vzájemná náklonnost se tak často projevovala jen v určitých náznacích. Během vlády královny Viktorie se však díky tomu vytvořila doslova společensky uznávaná tajná flirtovací řeč.
Viktoriánská Anglie a flirt
Mezi nejpopulárnější způsoby, jak dát najevo zájem, a zároveň neriskovat svou pověst a hněv dívčina doprovodu, byly vizitky a tzv. flirtovací karty. Ty se lehce předávaly a schovávaly do rukavičky nebo za vějíř. Byly potištěné portrétem, vtipným textem nebo otázkou: „Mohu Vás doprovodit domů?"
Vosí pas se prosadil ve viktoriánské době.
Tyto kartičky se staly populární v 60. letech 19. století, v době, kdy mnoho mladých žen nesmělo vyjít do společnosti bez svých rodičů. „Ačkoli není jasné, jak účinné byly, dokázaly prolomit ledy," vysvětluje jejich sběratel Alan Mays. Navazovaly přímo na vizitky, které se vzájemně předávaly na koktejlových večírcích. Ty byly porovnatelné s přátely na dnešních sociálních sítích. Čím více jich hostitelka měla, tím byla oblíbenější.
Na flirtovacích kartách byly také často vytištěny pokyny, jak má dívka na danou otázku odpovědět. Pokud například seděla u knihovny, měla vzít do ruky knihu. Drželali-ji v obou dlaních, s doprovodem souhlasila. Jejím přiložením k pravé tváři bylo poselstvím, že je mladík příliš smělý. Tajná řeč využívala i pera, vějíře nebo kapesníky.
Vzájemná náklonnost
Dalším krokem ve flirtování bylo bližší poznání potenciálního partnera. K tomu sloužily hry. Mezi nejpopulárnější sloužily spiritistické tabulky sloužící k vyvolávání duchů. Poptávka po nich byla tak vysoká, že v roce 1892 bylo v USA sedm továren, které je vyráběly. Ne za účelem komunikace s mrtvými, ale právě naopak.
Hráči si měli sednout naproti sobě, položit si ji na klín a prsty se dotknout planžety ve tvaru srdce. Vytvořilo se tak intimní prostředí, kdy bylo možné zavést soukromou konverzaci a svůj protějšek lépe poznat.
Rozvíjející vztah podporovaly další „jazyky lásky". Mezi ně patřilo také posílání valentýnek. Ve viktoriánské éře to byl obrovský trend. Jen v roce 1841 byla pošta zaplavena asi 400 000 kartičkami vyjadřující zájem. Také obrázky, které na nich byly nakresleny, měly svou vlastní symboliku. Valentýn s rudou růží předávál nehynoucí lásku, zatímco kostelní věž naznačovala svatbu a celoživotní věrnost.
Posílaly se také květiny. „Růžové růže naznačovaly zamilovanost, rudé růže zase pravé vyznání lásky. Když kytice obsahovala také červené tulipány, karafiáty a jiřiny, byla to již nabídka k sňatku," říká historička Vanessa Diffenbaugh. Dívka pak mohla poslat zpět květinu s odpovědí. Žlutý karafiát říkal „ne“, bílé květiny zase „ano“. Květomluva se držela na vrcholu až do 21. století.
Zdroj:
www.nationalgeographic.com, www.grunge.com, www.thepostmagazine.co.uk
