Narodila se 9. června 1792 v Červené Hoře v domě číslo 4 Antonínu Židovi a jeho ženě Anně. Měla dva sourozence a školní docházku absolvovala ve Slatině nad Úpou, vesnici vzdálené asi dva kilometry. Podle autora knih Toulky českou minulostí, Petra Hory-Hořejše, byla spíše drobná, měla kulatý obličej a dlouhé černé vlasy. Byla tak půvabná, že si v její rodné chalupě podávali nápadníci dveře. Bohatí i chudí, ale všichni pohlední. Viktorka však nechtěla žádného, i když se na venkovských zábavách nechala ráda roztočit v kole.
Černý myslivec sledující Viktorku na každém kroku. Ilustrace Adolfa Kašpara v Babičce s roku 1934
„Mohlo se to stát kolem roku 1812, za napoleonských válek,“ toto svědectví zachytil Stanislav Motl u žernovského kronikáře Bohuslava Nývlta. „Kroniky vypovídají, že se v Žernově, Červené Hoře a ještě v jiných okolních obcích ubytovali vojáci. Černí myslivci – to bylo označení druhu lehké pěchoty, vyzbrojené dokonalejšími puškami."(Zdroj: dvojka.rozhlas.cz) Dvacetiletá Viktorka sloužila právě v Žernově u sedláka Antonína Šimka a podle kronikáře za ní začal jeden z vojáků dolízat. Šel za ní do kostela, na pastvu, všude kam šla, šel za ní jako stín.
Oproti verzi v Babičce se ale krásná dívka vojákovi nebránila a často se s ním scházela. Později pak utekla na statek do Olešnice, kde byla provdána její sestra. Stanislav Motl ve své knize Tváře osudu píše: "Na svého vojáka však nezapomněla, táhlo ji to za ním. A tak za nějakou dobu z Olešnice mizí. Kroky ji vedou do Josefova... Někdo tvrdil, že jakýsi profous vzal na tu nešťastnou zamilovanou holku důtky a vyhnal ji hned ode dveří kasáren." Žernovská kronika však tvrdí, že její kroky nebyly tak přímé a s celým plukem se ještě nějakou dobu toulala a navštívila různá místa. Faktem ale zůstává, že když se vrátila domů, už to byla zlomená, smutná a bláznivá žena.
V kronice se píše: „Z ďoučete plného života stala se dívkou pomatenou, jež jako padlá nepřišla nikdy do rodné chalupy. Putovala bez cíle lesem. Zdržovala se hlavně pod Bílým kopcem, v zalesněné stráni, které se říkalo Dubina. Často k Úpě a zejména k ratibořickému splavu.“ Viktorka se tedy toulala přírodou a jídlo si obstarávala žebrotou. O jejím dítěti, které podle knížky Babička měla Viktorka pohodit těsně po svém návratu od vojáků do splavu, se nezmiňuje žádná farská kronika. Různé zdroje však naznačují, že dítě pohodila do rokle a dokonce měla i druhé dítě, které ji ale bylo asi odebráno.
V červenohorské matrice je záznam, který porod dosvědčuje a říká, že: "Viktorie Židová dává život dítěti – 14. srpna Léta Páně 1834.“ V té době měla žena dvaačtyřicet let. Toulavým životem v přírodě, kdy se jejím domovem stala jeskyně, žila až do října roku 1868.
Viktorce bylo 76 let, když ji zcela vyčerpanou našel majitel pozemku, sedlák a starosta Zlíče, Josef Kaněra. S pomocníky zapřáhl koně do bryčky a zavezl jí do rodné obce Červená hora. Prý, aby nemusela vesnice platit výdaje za pohřeb. Viktorka umřela 17. října 1868 zcela opuštěná, do dnešních dnů však nezapomenutá.
