Anglie se během 17. století stala jakousi baštou protestantismu. Jen král Jakub II. se tomuto trendu vyhýbal a snažil se přivést zemi zpět ke katolické víře, přičemž posiloval svou absolutistickou moc. To se samozřejmě nelíbilo ani parlamentu, ani vlivné šlechtě. Jakub II. během své tříleté vlády ztratil i podporu armády a když proti němu roku 1688 vytáhl jeho vlastní zeť a synovec v jedné osobě Vilém Oranžský, byl rád, že mohl utéct živý a zdravý do vyhnanství.
Vlády se v Anglii tedy ujal Vilém společně se svou chotí, Jakubovou dcerou Marií II. Stuartovnou. Členové parlamentu jim ihned ukázali, kdo je v Anglii pravým panovníkem. Viléma dotlačili k přijetí ústavního zákona, který výrazně omezoval jeho pravomoci.
Do toho novopečený král čelil nepřátelským postojům Skotů a Irů, kteří jako svého vladaře stále uznávali katolíka Jakuba II. Právě z jejich řad se také rekrutovali atentátníci usilující o Vilémův život. Všechny jejich vražedné pokusy však skončily nezdarem.
(Zdroj: en.wikipedia.org)
Vilém III. Oranžský
V roce 1694 Vilém III. Oranžský ovdověl a stáhl se do sebe. Manželství s Marií zůstalo bezdětné a král svou samotu zaháněl jízdou na koni a lovem v blízkých lesích. V únoru roku 1702 při jedné takové projížďce jeho kůň zakopl o krtinec a Viléma shodil.
Nebyly to ovšem přímo následky zranění, kterým král brzy nato podlehl. Podle pitevní zprávy si Vilém při pádu zlomil klíční kost, ta ale byla v době smrti už téměř zhojena. Osudným se mu stal večer po nehodě, kdy vyčerpaný bolestí usnul v křesle přímo u otevřeného okna. Únorový vítr a mráz vykonaly své. Vilém, jehož plíce byly od mládí oslabené astmatem, zemřel 8. března na pneumonii.
Pro jeho katolické nepřátele se však stal hrdinou dne krtek, který vykopal hromádku na správném místě ve správnou dobu. Nebýt jeho krtince, Vilém III. mohl Anglii kralovat ještě další dlouhá léta.
(Zdroj: www.andreazuvich.com)
