Viola Fischerová (†94) se narodila roku 1922 v Lučenci. Jako Židovka se už od dětství bála o život. Po obsazení Slovenska Maďary si myslela, že nic horšího už ji nečeká. Rodina přišla o majetek a klesla na společenské dno.

Violy rodinu naložili do "dobytčáku" a odvezli do Osvětimi. Stovka lidí se tísnila na malém prostoru a měli jen trochu vody a kbelík na výkaly. U brány tábora je vítal sám Mengele. Měl na sobě bílý plášť a rukavičky, aby se o vězně neušpinil. Každého sjel pohledem od hlavy až k patě a nenápadným gestem rozděloval na levou a pravou stranu. Violu s matkou poslal do plynové komory. Po chvíli si ji ale zavolal zpátky, něčím ho zaujala. Poslal ji na druhou stranu. Místo práce na ni čekaly nelidské pokusy.

Zázrakem přežila běsnení

Jako zázrakem přežila Mengeleho běsnění. Život obyčejného člověka a vězně pro něj neměl cenu a pod záminkou výzkumu a vědy zkoušel, čeho všechno je lidské tělo schopné. Těžko říct, co bylo nejhorší. Na někom testoval experimentální léky, jiné nechával vyhladovět, další operoval bez umrtvení. Viola musela snášet gynekologické prohlídky. Do konce života pak docházela na hematologii.

Mimo ordinaci byla ponižovaná, šikanovaná a týraná stejně jako všichni ostatní. Musela čtyřiadvacet hodin nehnutě klečet a v ruce držet těžkou cihlu. Zavírali ji do plynové komory, kde na ni pouštěli horký vzduch. Pak ji vyhnali do mrazu, aby prochladla. Nutili ji dívat se na hranici se třemi tisíci Romů. Z popela a tuku vyrobili mýdlo a druhý den je dali vězňům, aby se umyli.

Čtyři tábory

Za svůj život prošla čtyřmi tábory, nakonec se pokusila o útěk. Sedmičlenné skupince žen se podařilo uprchnout a překonat potok. Za ním už byly v bezpečí, psi ztratili stopu a dozorci se tak daleko vydat nemohli. Útočiště našla v Rakousku, kde si obstarala falešné doklady a snažila se být nenápadná. Do konce války se skrývala a doufala, že se opět setká s rodinou. Bohužel přežil jen bratr a budoucí manžel Juraj (†86), který se účastnil vylodění v Normandii a vedl tank spojenecké armády. Za zásluhy získal nejvyšší francouzské vyznamenání, ale v době totality byl obviněn ze sabotáže a poslán do uranových dolů v Jáchymově.

V knize Mengeleho děvče sepsala všechny hrůzy, které přežila. Je zázrak, že se dožila úctyhodných čtyřiadevadesáti let. Vzpomínky na Osvětim ale z paměti vymazat nedokázala. Byly stále živé. Nejbolestnější pro ni byl moment, kdy si ji Mengele při vstupu do tábora zavolal zpátky a ona se zavěšená do své matky o pár kroků vrátila. Zatímco Viole dal Anděl smrti naději, do její matky strčil a nechal ji ve skupině těch, které čekala plynová komora.

„Každý večer, keď myslím na svojich drahých, ktorí už nežijú, si hovorím: Ako si to mohla prežiť? Sama neviem. Bolo to naozaj iba o šťastí a náhode.“