V době vlády generálního tajemníka Leonida Brežněva se v Sovětském svazu ujala teorie, že lidé protestující proti komunistické ideologii jsou vlastně duševně nemocní. Hovořilo se o tzv. filosofické intoxikaci či sociální nepřizpůsobivosti. Nejvážnější diagnózou pak byla "plíživá schizofrenie". Šlo o stav, kdy jedinec ještě sice schizofrenií netrpěl, ale zcela jistě k ní pozvolna směřoval, a bylo tedy nutné ho izolovat v psychiatrickém zařízení. Plíživá schizofrenie se projevovala například otevřenou kritikou sovětského režimu nebo veřejným protestem proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Vladimir Bukovskij byl držen v ústavu pro duševně choré téměř deset let. Psychiatři do něho v rámci "léčby" vpichovali různé omamné látky, zřízenci ho pravidelně bili. Bukovskij se přesto ze svého odporu vůči komunismu neuzdravil. Jako beznadějný případ byl v roce 1971 přemístěn do vězení.
O šest let později se ho sovětský režim nadobro zbavil tím, že ho se Spojenými státy vyměnil za generálního tajemníka Chilské komunistické strany Luise Alberta Corvalána. Bukovskij se tak dostal za železnou oponu, usadil se ve Velké Británii a celému světu popsal praktiky vykonávané v sovětských blázincích na nevinných disidentech. Díky jeho iniciativě Světová psychiatrická asociace ústavní péči v SSSR veřejně odsoudila. Sovětští psychiatři pod tímto tlakem v roce 1983 ze světové organizace dobrovolně vystoupili, aby se vyhnuli potupnému vyloučení.
Ani s rozpadem SSSR Bukovského boj neskončil. "Nepovedlo se nám skoncovat s komunistickým systémem, naopak toto monstrum integrujeme do současného světa. Možná se to už nebude nazývat komunismem, ale ponechává si to jeho charakteristiky," komentoval vývoj v 90. letech Bukovskij, jehož zklamalo, že v Rusku nebyl ustanoven žádný tribunál, který by zločiny komunismu náležitě potrestal.
Bukovskij zůstal vášnivým aktivistou do konce života. V loňském roce zemřel na infarkt ve věku 76 let.
