Zavzpomínejme i my na jeho začátky, také jako na charismatického a čestného člověka, ikonu televizní hudební zábavy, milujícího otce.
Obdařen talenty
Talent se nedá vyhrát, nelze si ho koupit. Člověk ho musí mít jako dar od přírody. K píseckému rodákovi Vladimíru Dvořákovi byla nesmírně štědrá. Narodil se 14. května 1925 a od malička rád kreslil a četl. Druhá zmíněná záliba ho zavedla na cestu, na níž odvedl velký kus poctivé práce. V jedenácti napsal fejeton, který vyšel v píseckých novinách, časopis Mladý hlasatel mu vytiskl povídku. Po maturitě krátce působil jako redaktor v Mladé frontě. Chtěl být malíř, studovat umění, byť se na povrch dral spíš jeho literární talent…
Rok po válce se Dvořák s vlastní hrou zúčastnil rozhlasové soutěže, ve které uspěl, napsal také pohádku, kterou rozhlas odvysílal, sám v ní i účinkoval. Po letech útrap přinesl mír hlad po zábavě, lidé se chtěli bavit, začala se tak rodit „show“, řečeno dnešními slovy, a on s kamarádem napsal scénář pro rozhlasový kabaret Nuda útočí, v němž si sám dal i roli. A v rozhlase už zůstal.
Klacky pod nohy
Počátek jeho cesty do televize tak začíná v roce 1946, kdy v Československém rozhlase začal psát scénáře pro velmi úspěšné pořady, které také režíroval a uváděl. Už po roce měl vlastní Rozhlasový kabaret Vladimíra Dvořáka, ve kterém vystupovaly hvězdy té doby, oblíbený byl pořad s písněmi Karla Vlacha.
Jeho jméno začíná být slyšet a jeho kariéra se rozjíždí. Ještě před tím, než „zvítězí únor“, dostane něco jako nůž na krk: chceš-li dál pracovat v rozhlase, musíš se stát členem strany.
Červenou legitimaci přijme, nalípne si do ní tak nanejvýš známku za členský příspěvek. Do svých pořadů odmítá zařadit budovatelské písně a socialistického ducha. Dle vzpomínek ho kolegové mají v úctě, je ale nasnadě, že soudruhům se nelíbí. Takového „komunistu“, který navíc nechodí na schůze a nezdraví „Čest práci“, nepotřebují. Mladému Dvořákovi na prahu 50. let tak zabouchnou dveře do rozhlasových studií, dostane vyhazov, ač vlastně on sám neví přesně proč. Tak jako tak ze strany vystoupí.
Televarieté:
Před televizí – ve zkratce
Pár měsíců pracuje v kanceláři Gramofonových závodů, poté se nechá „najmout“ jako uvaděč artistů v podniku Čs. cirkusy, varieté a lunaparky ve stálém „šapito“ cirkusu Praga. Pozice klauna není ale jeho parketa, cirkus opouští a vydává se jako konferenciér na zájezdová estrádní vystoupení. Osud ho zavane i na divadelní prkna. Hostuje v Divadle estrády (později ABC) po boku známých herců. A jak i ke svému překvapení zjistí, má herecký talent, ochutná i slávu filmového herce, byť se před kamerou jen mihne.
Kromě toho na podnět Karla Vlacha, kterého znal z rozhlasu, píše texty k písním. Z mnoha známých zmíníme Píseň pro Kristýnku, kterou složil pro – dá se říct první muzikál – Sto dukátů pro Juana, jehož je zároveň autorem. Písnička se stala hitem a později ji proslavil Josef Zíma a Waldemar Matuška.
Jednoduše „Dvořák“
Dalším, avšak tím nejvýznamnějším milníkem je pro Dvořáka rok 1953, kdy ho do Čs. televize, tehdy ještě v plenkách, přivedl režisér Jiří Jungwirt. Začíná psát scénáře pro zábavné, soutěžní a hudební pořady (včetně populárních Silvestrů), z nichž mnohé sám uvádí, komentuje hudební festivaly, naplno využívá svůj další dar od sudiček – naladit se na cítění diváků, jež svým hlasem umí nádherně podat. O dva roky později začíná více než čtyřicetiletá velice úspěšná spolupráce s Jiřinou Bohdalovou, když si ji vezme do kabaretu Černá hodinka, který byl něco jako předchůdce Televarieté.
Během „ozdravného“ jara 1968 se jako nestraník (snad jediný v TV) stane šéfem redakce zábavních pořadů. Za normalizačních 70. let to ale neměl vůbec jednoduché. Nechtěl zatahovat do pořadů politiku, pouze dát divákovi dobrou zábavu. Zároveň si byl vědom, že musí vyhovět „těm ze shora“. Ačkoli se autoritářským střetům snažil šikovně vyhnout, ne vždy se mu to kvůli jeho otevřeně vyjadřovaným „námitkám“ dařilo.
Ocitnul se dokonce na koberečku Vladimíra Diviše, vysokého stranického „pohlavára“, který byl prvním náměstkem ústředního ředitele televize, který mu hrozil vyhazovem, jak Dvořák zavzpomínal ve své knize Všechny náhody mého života.
Vždy svůj…
Do scénářů a programů se mu ne vždy podařilo prosadit to, co chtěl, nad jeho do detailů propracovaných Televarieté se přivíraly oči, prošlo mu pranýřování nešvarů té doby a vtipná, byť jen mezi řádky naznačená kritika a národem byl milován. Vedení televize ho proto prostě potřebovalo a on to věděl.
Režimu se ale nikdy nezaprodal. Naopak, jak vzpomínají jeho kolegové „… jako nestraník se obklopoval kvalitními lidmi“ a „… s tak charakterním člověkem a profesionálem byla radost pracovat…“ Navenek se mohl zdát odtažitý, některé lidi si nepřipouštěl k tělu, ale kdo ho poznal, věděl, že to je milý člověk. Kdo mu údajně ale nemohl přijít na jméno, byla Helena Růžičková, se kterou měl mít osobní konflikt. Kdysi uvedla, že jí kvůli tomu nechtěl do svých pořadů. Co za osobními antipatiemi stálo, však dodnes není zcela jasné. Růžičková byla živel a často si nebrala servítky, což měl poznat i Dvořák, když mu při jedné příležitosti řekla od plic, co si o něm myslí.
V 70. letech opakovaně odmítnul vstoupit do strany, o svou pozici šéfa zábavy tak přišel. Úplně vyhodit si ho však vedení televize netroufnulo. Od roku 1976 působil však jen jako dramaturg a směl moderovat svá diváky tolik žádaná Televarieté. Po revoluci, když zanikla práce dramaturga, zbyl mu už jen jeho pořad.
Smutné odcházení
V minulé době se potýkal s prosazováním svých pořadů a humoru, v nové mu přestával rozumět. Byl pro něho drsný, mnohdy až vulgární, cítil, že se do nové doby nehodí, přesto se svých „varieté“ nevzdal, snažil se přizpůsobit a pracoval na nich až do svého úmrtí.
Scénáře pro své pořady měl promyšlené do detailů, a pro Televarieté je psal až do odchodu z tohoto světa
Zemřel po déle trvajících zdravotních problémech po převozu do nemocnice na selhání životně důležitých orgánů dne 28. prosince 1999.
Zdroje: www.reflex.cz, www.csfd.cz, decko.ceskatelevize.cz
Sledujte nás v Google Zprávách