Proč označení „věčný student“? Vladimír Dvořák za svých mladých let nevěděl, co chce dělat. Vyzkoušel tak všelijaké možné varianty vzdělání, ale žádnou nedovedl do zdárného konce. Po maturitě v roce 1944 se na vysokou školu nemohl vydat ihned, v tu dobu byly totiž zavřené. Po osvobození se toužil stát malířem, nicméně jeho maminka z něj chtěla mít vzdělaného chlapce. 

Po smlouvání došli ale přeci jenom k jistému kompromisu – Vladimír se stane profesorem kreslení. Na výtvarné škole se mu ale nelíbilo, výuka ho nebavila, a tak se vydal jiným směrem. Jeho kroky vedly na Fakultu žurnalistiky na Vysoké škole politické a sociální. Tam vydržel rok, protože ani po změně stále nebyl spokojen a rozhodl se pro další změnu. Volba tentokrát padla na Univerzitu Karlovu na Filozofickou fakultu. 

Zde se zaměřil na sociologii a estetiku, ale ani zde se mu nedostalo dostatečného zadostiučinění a vzdělávacího uspokojení a po dvou letech se opět rozhodl studia ukončit. Ke svým rozmarným eskapádám ve školství se ale pak ve své autobiografii vyjadřoval už s humorem: „Když to tak vezmete, mám vlastně ukončené bakalářské studium, tak co…!“

Rok 1946 pro něho byl velmi bouřlivý. Byla mu nabídnuta práce v Československém rozhlase. Zde zastával pozici redaktora zábavných pořadů, psal scénáře a nové prostředí poznával během vykování práce. Zdálo se, že konečně našel to, co ho baví, co mu jde nejlépe a co dokáží ocenit i ostatní. Jenže netrvalo dlouho a jeho rozhlasové kariéře byl konec.

Protože byl podle soudruhů málo zapáleným komunistou, kvůli jeho posudku byl z rozhlasu takzvaně „odejit“. Pomoci se mu snažili lidé z jeho okolí, jeho učitel z gymnázia mu dohodil práci v Gramofonových závodech. Tam se na půl roku, než ho opět dostihla rudá záře, uchytil jako úředník. Kvůli zoufalství a neschopnosti si najít jakoukoliv práci mu dokonce pomáhal i Jan Werich.

Vznik legendární dvojice Televarieté

Díky jeho přímluvě se tak angažoval v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Jeho cílovým místem se pak stal ale legendární kabaret Alhambra, kde se setkávaly ty největší hvězdy. Vladimír Dvořák v Alhambře pracoval jako uvaděč až do roku 1956. Vypadalo to, že se konečně zase blýská na lepší časy, a taky, že ano. Objevil se v pár vedlejších rolích ve filmech Hudba z Marsu, Zaostřit, prosím! nebo Návštěva z oblak.

Stěžejní byl pro Dvořáka ale rok 1954, kdy se spustilo televizní vysílání. Pro kabaret Černá hodinka, který napsal, si do televize dovedl mladou herečku. Nebyl to nikdo jiný než Jiřina Bohdalová. Tehdy málokdo tušil, že právě vznikla dnes již legendární dvojice, která svým humorem bavila široké televizní publikum. Po odvysílání Černé hodinky se v Měšťanské besedě netrhl telefon, jak volali nadšení diváci a Dvořáka s Bohdalovou chválili. Že spojení Dvořák-Bohdalová fungovalo perfektně, potvrzuje fakt, že poslední Televarieté se vysílalo v roce 1998.

Všestranně talentovaný umělec

Vladimír Dvořák si nepochybně života (konečně) užíval. Nicméně do toho patřila i velká záliba v cigaretách a v roce 1994 ho málem srazilo auto. Tehdy z toho vyvázl „jen“ s úrazem nohy a poté, co si ho vzali lékaři do parády a pustili domů s hůlkou, už zase točil další epizody svého milovaného Televarieté.

Jako dramaturg v Československé televizi byl spokojený a také úspěšný. Nejvíce populární byly jeho Silvestrovské estrády, a také Silvestry Vladimíra Menšíka. Málokdo asi i ví, že kromě dramaturgie a psaní scénářů se Dvořák textově podílel i na vzniku některých velmi oblíbených písní. Jen namátkou: Píseň pro Kristinku, Sto dukátů za Juana, Čert ví proč nebo My dva a čas

Vladimír Dvořák zemřel po dlouhé a těžké nemoci 28. prosince 1999 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  

Zdroje: krajskelisty.cz, reflex.cz, fdb.cz