Sousedé v obci Předměřice u Hradce Králové vypověděli, že se manželé Lulkovi hádali takřka denně, někdy se dokonce i bili pěstmi. Jaroslava svému muži vyčítala, že jí dává málo peněz na domácnost a všechno propije, zatímco Vladimír ji zahrnoval hanlivými výrazy a podezíral ji ze vztahů s jinými muži.
Toho osudového předvánočního večera si Lulek během hádky brousil nůž. Manželku nejprve uhodil brouskem do tváře. Když mu začala vyhrožovat, že přivolá bezpečnost, bodl ji nožem do zad. Utíkala před ním na chodbu, kde ji dohonil a ubodal k smrti. Křik přivolal sousedy, kteří ale jeho běsnění nedokázali zastavit. Jedna žena skončila v nemocnici s poraněním břicha, před ostatními se Lulek zavřel v bytě.
Jeho běsnění tím neskončilo. Než přijela policie, stačil ubodat tři děti z manželčina předchozího vztahu i svou vlastní dceru Vladimíru, které byl jen rok a půl. Nakonec se pokusil o sebevraždu a podřezal si žíly na krku a zápěstí.
Jeho jediného mohli přivolaní lékaři oživit. Když se Lulek fyzicky zotavil, policii tvrdil, že si na nic nepamatuje. Ve vazbě odmítal jíst, s nikým nekomunikoval, téměř se nehýbal. Skončil proto na psychiatrickém oddělení v pražských Bohnicích, kde pokračoval v hladovce a močil do postele. K soudnímu líčení ho přivezli na invalidním vozíku.
Podle soudních znalců Lulek předstíral duševní zaostalost, aby se vykroutil z odpovědnosti. Soudci vyloučili možnost, že by se takový labilní a agresivní člověk mohl napravit, a vyslovili nad ním ortel smrti. Dne 2. února 1989 byl Vladimír Lulek oběšen v suterénu pankrácké věznice. Šlo o poslední popravu na českém území před zrušením trestu smrti; v celém Československu byl pak úplně posledním popraveným Slovák Štefan Svitek, jenž zemřel rukou kata 8. června 1989 v Bratislavě.
