Vladimír Munk: V Osvětimi zakopal do země hodinky a doufal, že se pro ně vrátí

25. červen 2020 četba na 3 minuty
Krematorium v Osvětimi

Krematorium v Osvětimi

Foto: Profimedia.CZ

Vyhlazovací tábor Osvětim - Březinka navštívil Vladimír Munk znovu až po 75 letech u příležitosti oslav osvobození. Nezapomněl, ale nechtěl na to myslet. Své náramkové hodinky, jediný klenot, který odmítl odevzdat nacistům, tam už ale nejspíš nenajde.

Nacisté už museli vidět, že válku prohrávají, nicméně ještě v říjnu roku 1944 vypravovali z Terezína do Osvětimi vražedné transporty. Jedním z nich cestoval i Vladimír Munk se svým otcem.

Tatínek při selekci přiznal, že má astma. Domníval se, že ho díky tomu přiřadí na lehčí práci. Poslali ho na levou stranu a Vladimír se s ním už nikdy neshledal.

Kápové nutili příchozí odevzdat veškeré zlato. Vladimír měl u sebe náramkové hodinky, na které si vydělal v Terezíně. Odmítl je vydat a nepozorovaně je zahrabal do země. "Už jsem tamtudy nikdy nešel. Takže tam asi pořád někde jsou," vzpomíná po letech.

Později se odvážil zeptat jednoho z druhů, co se stalo s lidmi z transportu, kteří byli odesláni na levou stranu. Spoluvězeň ukázal na obrovská oblaka kouře valícího se z krematoria. "Vyšli komínem," řekl prostě.

"Tak to bylo. V Osvětimi jste nikdy neumřeli. Tam jste vycházeli komínem," shrnul trpkou vzpomínku Vladimír Munk.

Po třech týdnech ho přidělili na práci v pobočném táboře Glewitz opravovat rozbité vagony. Práce to nebyla nejhorší, ale mizerná strava a bídná úroveň hygieny si vyžádaly svou daň. Vladimír dostal krvavý průjem a byl poslán na marodku. Pacienti leželi v postelích po dvou.

"První noc jsem sdílel lůžko s chlapíkem, který měl infekci v koleně. Byl horkej jako žehlička, když jsem si vedle něj lehl, ale ráno už byl studenej," popsal Vladimír pro sbírku příběhů Paměť národa. Stejně tak do rána zemřel i jeho druhý spolunocležník. On sám naštěstí přežil a vrátil se do práce.

Osvobození se dočkal během pochodu smrti. Vrátil se do rodných Pardubic a zjistil, že na něj z rodiny čeká jen foxteriér, kterého se po vyhlášení antisemitských zákonů ujala jeho nežidovská teta. Našel ale kamarádku Kitty, do které se zamiloval v Terezíně.

Po vzoru svého otce vystudoval chemickotechnologické inženýrství a stal se váženým odborníkem ve svém oboru. Během sovětské okupace v roce 1968 se začal bát, že se blíží nová válka, a tak raději spolu s Kitty emigroval do Spojených států. Našel zde místo na univerzitě v Plattsburghu a po odchodu do penze se přestěhoval do domu s pečovatelskou službou, kde žije dodnes.

Akční letáky