Nacisté už museli vidět, že válku prohrávají, nicméně ještě v říjnu roku 1944 vypravovali z Terezína do Osvětimi vražedné transporty. Jedním z nich cestoval i Vladimír Munk se svým otcem.

Tatínek při selekci přiznal, že má astma. Domníval se, že ho díky tomu přiřadí na lehčí práci. Poslali ho na levou stranu a Vladimír se s ním už nikdy neshledal.

Kápové nutili příchozí odevzdat veškeré zlato. Vladimír měl u sebe náramkové hodinky, na které si vydělal v Terezíně. Odmítl je vydat a nepozorovaně je zahrabal do země. "Už jsem tamtudy nikdy nešel. Takže tam asi pořád někde jsou," vzpomíná po letech.

Později se odvážil zeptat jednoho z druhů, co se stalo s lidmi z transportu, kteří byli odesláni na levou stranu. Spoluvězeň ukázal na obrovská oblaka kouře valícího se z krematoria. "Vyšli komínem," řekl prostě.

"Tak to bylo. V Osvětimi jste nikdy neumřeli. Tam jste vycházeli komínem," shrnul trpkou vzpomínku Vladimír Munk.

Po třech týdnech ho přidělili na práci v pobočném táboře Glewitz opravovat rozbité vagony. Práce to nebyla nejhorší, ale mizerná strava a bídná úroveň hygieny si vyžádaly svou daň. Vladimír dostal krvavý průjem a byl poslán na marodku. Pacienti leželi v postelích po dvou.

"První noc jsem sdílel lůžko s chlapíkem, který měl infekci v koleně. Byl horkej jako žehlička, když jsem si vedle něj lehl, ale ráno už byl studenej," popsal Vladimír pro sbírku příběhů Paměť národa. Stejně tak do rána zemřel i jeho druhý spolunocležník. On sám naštěstí přežil a vrátil se do práce.

Osvobození se dočkal během pochodu smrti. Vrátil se do rodných Pardubic a zjistil, že na něj z rodiny čeká jen foxteriér, kterého se po vyhlášení antisemitských zákonů ujala jeho nežidovská teta. Našel ale kamarádku Kitty, do které se zamiloval v Terezíně.

Po vzoru svého otce vystudoval chemickotechnologické inženýrství a stal se váženým odborníkem ve svém oboru. Během sovětské okupace v roce 1968 se začal bát, že se blíží nová válka, a tak raději spolu s Kitty emigroval do Spojených států. Našel zde místo na univerzitě v Plattsburghu a po odchodu do penze se přestěhoval do domu s pečovatelskou službou, kde žije dodnes.