Vojenská kariéra začínala buď dobrovolným vstupem do legie nebo zverbováním. Nováček musel být římským občanem, mít čistý trestní rejstřík, více než 170 cm, 17 až 22 let a skvělé zdraví. Právě fyzická a psychická kondice ale byla „Achillovou patou" římského vojska. Mnoho mladíků se raději, než by do armády vstoupili, dobrovolně zmrzačili.
Nejsilnější a nejdůležitější částí římského vojenství tvořila pěchota. Její hlavní formací byla legie, jejíž členové bojovali převážně mečem. V něm viděli Římané symbol války a nikdy ho neodložili. Pokud se tedy zdravý a silný muž chtěl vyhnout dlouhé a nebezpečné vojenské službě, zbývalo mu jediné. Najít způsob, jak nebýt schopen držet a používat meč.
Vojenská služba v Římské říši
Římské vojsko tvořila osobní garda císaře, městské oddíly a legie s pomocnými oddíly. Pozdně republikánská a raně císařská legie čítala kolem 6 tisíc hlav. V pozdním císařství to bylo ještě více. Ze dvou třetin do ní patřili těžkooděnci, zbytek mužů byl v pomocných nebojových útvarech.
Během celé služby se armáda starala o to, aby byl voják nakrmen, ošacen, ozbrojen a měl kde složit hlavu. Navíc dostával pravidelný žold. Ten se ale nevyplácel celý. Značná část putovala do vojenské pokladny. Úspory pak každý dostal až při propuštění. Zabránilo se tak možnosti dezerce.
Po složení přísahy patřil vojákův život pouze vojsku. Římská legie vyžadovala tvrdou disciplínu, slepou poslušnost a skvělou fyzickou zdatnost. I přesto, že se koncem 2. st. n. l. mohli legionáři během služby oženit, bylo nutné počítat s tím, že nebudou mít soukromí a jejich děti musí automaticky vstoupit do armády.
Základem výcviku každého legionáře byl pochod. I v časech míru musel absolvovat nejméně tři 30km pochody za měsíc v plné zbroji. Ta vážila kolem 30 kg. Polovinu této trasy navíc musel zvládnout poklusem. Vojáci se trénovali také v plavání a jízdě na koni. Každodenní samozřejmostí byla ženijní práce.
Když modrá knížka nestačí
Být vojákem v Římské říši nebyl žádný med. Muži, kteří se chtěli vyhnout naverbování, si tak dobrovolně uřízli oba palce na rukách, aby nebyli schopni držet meč. Tato praxe se však tak rozšířila, že římští císaři vydávali zákony, jež měly případné dezertéry od této myšlenky odradit.
Například císař Augustus potrestal jistého aristokrata, jež své dva syny zmrzačil, tím, že mu zabavil veškerý majetek a poslal ho do otroctví. Kolem roku 370, kdy impérium čelilo stále častějším útokům barbarů, byl za vyhnutí povinné vojenské služby zaveden trest smrti upálením. Koncem 4. století pak císař Theodosius I. vydal zákon, který nařizoval, že narukovat musí i ti, jež nemají palce. S nimi však musí přijít další zdravý jedinec, aby byl hendikep dorovnán.
Zdroj:
