Římský spisovatel a historik Titus Livius napsal, že Řím porazil a vybudoval rozsáhlou říši díky virtus, opus, arma – statečnosti, práci a zbraním. „Opus“ zahrnovala i namáhavé a neustálé budování pochodových – dočasných táborů, které sehrály v úspěšných taženích Říma nemalou roli…
Trajánův sloup v Římě - reliéf s legionáři na pochodu
Na římskou vojnu
Na počátku Římské republiky v dobách válek bojovali v římské armádě „civilisté“ ve věku 17 až 46 let. Se zbraní v ruce, kterou si museli obstarat sami, strávili nanejvýš 16 let. O profesionální armádu se zasadil římský vojevůdce a konzul Gaius Marius (157-86 př. n. l). Vojáci sloužili v armádě 25 let. Dostávali plat, ze kterého si museli kupovat oblečení, boty, zbraně i zbroj a další vybavení, třeba nějakou tu houni na spaní. Čas od času dostávali peněžité dary od císaře, mohli si ponechat válečnou kořist a jako veteráni získali půdu a odměnu ve výši jejich několikanásobného platu (v závislosti na císařské kase). To byl hlavní důvod, proč „se dali na vojnu, a tak bojovali.“
Výcvik před nástupem do legií zahrnoval nejen nácvik bojových dovedností, ale i tvrdý trénink zaměřený na fyzickou zdatnost a umění budovat dočasné tábory na pochodu.
Na pochodu…
Život římského vojáka nebyly jen bitvy. Většina vojsk se po většinu času pohybovala na nepřátelských nebo podrobených územích, kde měla, kromě jiného, za úkol udržovat klid, mít pod kontrolou vzpoury a výboje. Denní přesuny tak byly zcela běžné. Římský voják byl vycvičený urazit svižným tempem denně až 50 kilometrů se zátěží 30 až 40 kilogramů na zádech. Na konci namáhavé cesty ho nečekal odpočinek, ale budování tábora. V tom byli Římané skutečnými mistry a vojenský tábor se stal jedním ze symbolů jejich bojové zdatnosti.
Již během pochodu vyrazili tribuni (důstojníci) a některé centurie (setniny) na průzkum. Měli za úkol vyhledat vhodné místo na otevřeném prostranství, s dostatečným prostorem, neboť tábor se rozkládal na 700 m² a musel být poblíž zdroje vody. Pokud měl sloužit pro obranné účely, musel být navíc na vyvýšeném místě. Průzkumníci praporky přesně vyznačili klíčové body, velitelské stanoviště, hradby i vnitřní uspořádání.
Následující video ukazuje nákres dočasného tábora:
V dočasném táboře
Jakmile legionáři na vyznačené místo dorazili, čekala je úmorná práce. Kolem tábora museli vykopat hluboký příkop, z hlíny vybudovat val a ten obehnat dřevěnými kůly. Nářadí patřilo k vybavení každého vojáka, stejně jako svazek kůlů s hroty, které nosili z místa na místo. Pro sebe si postavili kožený stan, který obývalo osm, někdy i deset mužů. Postavit museli stany i pro velitele. Po vybudování tábora složili přísahu, že nebudou krást (což se stávalo). Poté se vojáci shromáždili a dostali úkoly, lépe řečeno, je to armáda, takže rozkazy. Někteří v noci hlídali stany velitelů, jiní muly a koně či zásoby. Dalším byly přidělené hlídky tábora. Kromě toho měly jednotky i své vlastní strážce.
Pro sebe si postavili kožený stan, který obývalo osm mužů
A pak se vojáci mohli postarat o svůj žaludek. Z přídělů potravin si uvařila večeři a snídani obvykle „osmička“ z jednoho stanu. Po večeři legionáři vyčistili nářadí a zbraně. Pokud jim zbyly ještě nějaké síly, před ulehnutím si zahráli nějakou tu hru, třeba v kostky, a to hlavně o peníze. Ráno je probudilo troubení na roh. Sbalili své stany a vybavení, zahrabali příkop, vytahali kůly a vydali se na další pochod.
Pokud v dočasném táboře legie trávily více než jednu noc, vojáky odpočinek stejně nečekal. Během dne drilovali bojové taktiky, ovládání zbraní a zdokonalovali si fyzičku – třeba i několika kilometrovým cvičným pochodem…
Přestože se mladí muži stali vojáky dobrovolně, život legionáře někteří prostě nedali, jak se říká. Jak ukazují prameny o výši trestů, stávalo se, že voják z bitvy utekl. A nejen z jedné bitvy. Ani dezerce nebyla neobvyklá. A to navzdory ztráty vidiny poklidného stáří a hrozbě krutých trestů.
Zdroje: www.warhistoryonline.com, www.timetrips.co.uk, warfarehistorynetwork.com
