Tento pozoruhodný trend ve své zemi nastolila perská princezna Zahra Chanún Tádž al-Sultana (1883 – 1936), dcera vládce Násira ad-Dín Šáha, který stál u moci v letech 1848 - 1896. Vzdělaná a svobodně uvažující Tádž se od mládí bouřila proti zkostnatělým dvorním pravidlům a na perském dvoře byla první ženou, která odložila džiháb a navlékla západní oblečení. Monarchii nahlas kritizovala za nevzdělanost nižších tříd a potlačování ženských práv, v čemž viděla hlavní důvod íránské chudoby.
Tádž se prosadila i jako umělkyně; malovala obrazy, hrála na housle a sepsala paměti, jejichž originál je dnes uložen v íránské Národní knihovně.
Svým neobvyklým stylem života a na svou dobu odvážnými názory inspirovala nejen masy žen, ale i mužů. Díky jejímu vlivu si íránské ženy troufaly žít svobodněji a muži se nebáli projevovat city. Jako by si obě pohlaví najednou toužila prohodit role.
Člověku z dnešní společnosti možná fyzická podoba princezny Tádž nijak neoslní, na přelomu 19. a 20. století v Íránu však její vousy a srostlé obočí působily na muže jako afrodisiakum. Třináct mladíků údajně spáchalo sebevraždu, protože odmítla opětovat jejich city.
Provdala se za syna ministra obrany a měla s ním čtyři děti, během manželství však došlo k neshodám, a tak prolomila další společenské tabu a požádala o rozvod. Později se přestěhovala k dceři a pomáhala jí s výchovou vnoučat. Její boj za ženská práva dodnes poutá pozornost mnoha historiků, o princezně Tádž se přednáší na univerzitách po celém světě, od Teheránu po Harvard.
