Sovětský režim se po dlouhá léta tvářil, že fenomén sériových vrahů neexistuje. Nikdo nezkoumal psychologii zvrácených individualit, policisté nebyli v případech sériových vražd školeni. Pokud se ve dvou městech staly dva mordy provedené stejným způsobem, vyšetřovali každý zvlášť a pátrali především v databázi recidivistů. Nechtěli si připustit, že by jim někde v podhoubí země vedené dokonalým politickým systémem vyrůstali jedinci, kteří si v hlavě vytvářeli poněkud jiné hodnoty než většina populace.

Anatolij Onoprienko (1959 – 2013) byl ukázkovým případem zvrácenosti, na kterém by toho ruští psychologové mohli hodně nastudovat. Jako čtyřletý chlapec přišel o matku. Otec si vzal do péče jen jeho staršího bratra a sám Anatolij pobýval střídavě u prarodičů a tety, až skončil v sirotčinci. Později tvrdil, že se nikdy nevyrovnal s nespravedlností, jaké se na něm táta dopustil, když se postaral jen o bratra. Prostředí sirotčince ho naučilo drsným způsobům, rvačkám a šikaně.

Pořádnou práci si nikdy nenašel. Mezi 20. a 30. rokem života se živil převážně krádežemi a vloupačkami, na které se vydával s parťákem Sergejem Rogozinem. V roce 1989 spolu vnikli do domu, kde spala početná rodina. Její členové se vzbudili a přistihli pachatele při činu. Lupiči reagovali tím, že celou rodinu brutálně zavraždili. Jak rodiče, tak jejich osm dětí.

Po této otřesné vraždě se Onoprienko s Rogozinem rozešel a napříště loupil sám. Přešel přitom na zcela novou strategii: aby předešel nebezpečí, že ho někdo z domu zpozoruje, všechny obyvatele nejprve vyvraždil a pak se teprve v nerušeně zmocnil cenností a peněz.

Během sedmi let takto zamordoval nejméně 52 lidí, mezi nimi i malé děti. Ukrajinská policie si dlouho nechtěla připustit, že všechny tyto příšerné činy jsou dílem jediného člověka. Teprve po rozpadu Sovětského svazu se pokusila pracovat trochu moderněji.

A ihned učinila neuvěřitelnou chybu. V březnu roku 1996 zatkla nevinného mladíka Jurije Mozolu. Ačkoli přísahal, že s vraždami nemá nic společného, vyšetřovatelé ho surově bili a mučili elektrickými šoky. Mozola na následky nelidského zacházení zanedlouho zemřel.

Paradoxně jen za pár týdnů poté se policii přihlásil svědek, který vypověděl, že jeho bratranec Anatolij Onoprienko má doma skrýš plnou zbraní a chová se nebezpečně. Dokonce mu prý vyhrožoval smrtí.

Policisté konečně lapili správného člověka. V jeho bytě se našly předměty z domů zavražděných a dalších důkazů ani nebylo třeba, protože se Onoprienko k činům přiznal. Dokonce byl na ně hrdý.

"Jsem Anděl, který chodil do školy k Satanovi. Někteří mi říkají, že jsem schizofrenik, nebo dokonce Hitler nebo jiné hrozné věci. To je v pořádku," blábolil sériový vrah, jenž si ve své zemi vysloužil přezdívku Terminátor.

Trest smrti byl v té době na Ukrajině už zrušen. Litovali toho jak příbuzní zavražděných, tak sami soudci. Prezident Leonid Kučma dokonce požádal evropské orgány, aby v tomto případě udělily výjimku a Onoprienko mohl být popraven. Dočkal se ale zamítavé odpovědi.

Onoprienko zemřel ve vězení na srdeční selhání v roce 2013. Svých činů nikdy nelitoval.