Psychologové se shodují, že jednání Estibaliz Carranzy ovlivnily dvě posedlosti: první byla touha po dítěti, druhou nezdravý zájem o vlastní vzhled. Štíhlá kráska mexického původu vyrůstala s rodiči ve Španělsku, vystudovala s vyznamenáním a odjela do Německa naučit se jazyk. Poté se usadila ve Vídni a otevřela si tu vlastní cukrárnu, což by mnohý považoval za velký úspěch. Jenže Estibaliz si jako hlavní životní cíl nevytyčila podnikání, nýbrž mateřství.

Její manžel se ale na roli otce necítil. Místo toho dal Estibaliz najevo, že ho přestala přitahovat. Raději se obrátil k východní filosofii a odmítal veškeré intimnosti. Když jednoho dne učinil nemístnou narážku na manželčinu postavu, schytal kulku z pistole.

Estibaliz jeho tělo rozřezala na kusy, které pak naskládala do zmzlinářských kontejnerů a zalila betonem. Uskladnila je ve sklepě své cukrárny a pak rychle spěchala na manikúru, protože jí "ta hrubá práce nehezky poškodila nehty". Tak to aspoň později vysvětlila u soudu.

Než však před ním stanula, stihla zastřelit i svého nového přítele. Ten učinil osudovou chybu, když prohlásil, že děti rozhodně nechce. Ve sklepě přibyly další kontejnery s hrůzným obsahem.

Estibaliz dál prodávala sladkosti a plnila dětem kornoutky zmrzlinou, jako by se nic nestalo. Zákazníci ji milovali, děti od ní sem tam dostaly bonbón zdarma.

V roce 2011 si Estibaliz konečně našla muže, který se otcovství nebránil. Jenže právě tehdy do sklepa sestoupili instalatéři, aby provedli nutnou opravu na potrubí, a zarazil je tu strašlivý pach, ve kterém se nedalo pracovat. Když objevili, odkud se zápach line, přivolali policii.

Estibaliz se pokusila uprchnout do Itálie, ale rakouská policie ji dostihla. Cukrářka byla zatčena v den, kdy zjistila, že je těhotná.

Syna porodila ve vězení, kam byla uvržena na doživotí. Dítě vyrůstá u otce, který na Estibaliz nezanevřel, a dokonce se s ní oženil.

"Měla jsem se s nimi radši rozejít, než je zastřelit," uznala vražedkyně u soudu. Když ji ale později zpovídal vydavatel Bernhard Salomon, aby o ní sepsal knihu, nejevila nad svými činy žádnou lítost. "Všichni lidé jsou vlastně vrazi, někteří ale ještě nezačali zabíjet," filosofovala.

Kromě toho ji evidentně těšilo, že se její jméno zařadilo mezi nejznámější masové vrahy historie. "Osm let po mých činech jsem ještě pořád na titulních stránkách novin. Dává mi to sílu a hrdost, možná jsem narcistická... Ale také v tom hrál roli fakt, že jsem zmrzlinářka. To je jako taková ochranná známka, podle které mě lidé rozeznají od obyčejných vrahů," libuje si Estibaliz.

Její vyjádření však kromě novinářů poslouchají i psychiatři, kteří u ní diagnostikovali čistou psychopatii a pochybují, že v budoucnu bude moci opustit brány věznice. Estibaliz podle nich zůstává nebezpečná a kdykoli by mohla vraždit znovu.