Tyto vtipy jsou jako vzpomínka na doby, kdy lidé dokázali najít humor i ve stínu politické represivnosti. Skrze tuto subverzivní formu vyjadřovali své postoje a předávali sdělení mezi sebou, i když to bylo zakázáno. Ačkoliv tyto vtipy často skrývaly hlubší kritiku a nespokojenost s režimem, poskytovaly také chvíle smíchu a útěchy v těžkých časech. Dnes jsou tyto příběhy nejen poukazem na odvahu lidí během totalitního režimu, ale také důkazem síly humoru v odolávání těm nejtěžším okolnostem.

O třicet let dozadu

Jedním z oblíbených témat bylo rozdílné chápání socialismu a kapitalismu. Zábavně bylo naráženo na absurditu politických prohlášení a na směšné situace, které vznikaly v důsledku vládních nařízení.

Pražské letiště:

„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Praze. Nařiďte si, prosím, své hodinky o šest hodin dopředu a jestli na nich máte i letopočet, tak asi o třicet let zpátky.“

Vtipy také odrážely politickou situaci a vztahy mezi zeměmi. Záznamy o tom, jak Češi kácí lesy, protože nová pětiletka byla v háji, nebo jak pes začne štěkat na Gorbačova v televizi, nabízely vtipné pohledy na tehdejší politické události.

Názor? Ale kdeže…

Jedním z oblíbených témat tehdejších vtipů bylo komentování nedostatku zboží v socialistickém Československu. Jedna z anekdot ilustrovala, jak různé národy reagují na otázku týkající se nedostatku zboží. Němec nevěděl, co je nedostatek, Rumun nevěděl, co je zboží, a Čechoslovák nevěděl, co je názor.

Podobně byly komentovány i změny ve společnosti po revoluci v roce 1989. Lidé si utahovali z politiků, kteří najednou byli v kapitalistickém světě, a z nových ekonomických podmínek.

Podobně absurdní byly I vtipy dokazující to, že vzdělání nebylo za dob socialismu klíčem k dobré profesi. Jako například tento, o politických osobnostech:

Pan prezident Antonín Novotný se jednou setkal s mužem v montérkách, který opravoval zámek. Když se ho zeptal, co dělá, muž odpověděl: „Opravuji zámek, pane prezidente.“ Na to mu Antonín Novotný řekl: „Ale já bych to měl hotové za dvacet minut.“ Muž v montérkách dodal: „Vy ano, pane prezidente. Vy jste přece zámečník, já jsem advokát.“

Vzpomínkou na tuto dobu je i nezapomenutelná scénka Hodina dějepisu s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem:

Zdroj: Youtube

Ani revoluce nepřínesla “sametové vtipy”

Celkově vzato, tyto vtipy nám připomínají, jak humor byl pro mnohé lidi způsobem, jak vyjádřit své pocity v době politického útlaku a nedostatku. Tyto příběhy nám také poskytují pohled na to, jak společnost na tehdejší dobu nahlížela a jaké hodnoty a situace byly pro ni důležité.

S pádem komunistického režimu sice ubylo vtipů o Čechovi, RUusovi a Američanovi, ale zato se objevily vtipy nové, o kapitalismu po revoluci:

Franta se svému příteli pochlubil: „Votevřel jsem si obchod.“ Přítel se zeptal: „A s čím?“ Franta odpověděl: „S paklíčem, ty vole.“

Za dob komunistického režimu byl humor jedním z mála prostředků, jakým si lidé mohli ulevit od tíže politického útlaku a nesvobody. V dobách, kdy byla svoboda projevu silně omezena a politicky nekorektní vtipy byly zakázány, se vtipaři uchýlili k jemné ironii a skrytým narážkám. Tyto vtipy často nesly podtext kritiky a odporu vůči politickým poměrům, přičemž se snažily vyjádřit názory lidí, kteří nemohli mluvit otevřeně.

Zdroje: nasregion.cz, www.lidovky.cz