Jak vypadal výcvik římských vojáků: Takovou krutost byste zažít nechtěli

Římští legionáři.

Římští legionáři.

Foto: Regien Paassen / Shutterstock.com

Máte představu o tom, jak Římané získali svou věhlasnou bojovou kondici? Síla římských legií, stejně jako individuální talent gladiátorů byly pověstné. V honbě za bojovou dokonalostí Římané používali nejrůznější metody, z nichž rozhodně ne všechny byly humánní. Patřily sem nucené pochody rekrutů, nejrůznější disciplína a střídmost, zákazy, ale i přísné tresty. Podívejte se, jak Římané dosáhli svého úspěchu.

Římská armáda měla nejlepší těžkou pěchotu na světě. A na to, co neuměla, si velmi často najímala žoldnéře, aby doplnili chybějící zručnosti a dovednosti. Římští legionáři se většinou velmi detailně soustředili na úplné zvládnutí malého počtu klíčových dovedností. Snažili se proto svou koncentraci nerozptylovat a neutíkali k mnoha dovednostem najednou. Samotné houževnaté odhodlání totiž dokáže překonat téměř cokoli.

 

Od každého něco dělá mistra

Římské legie používaly jednoduchou, ale brutálně účinnou metodu pro budování vytrvalosti vojáků. Dnes bychom toto cvičení nazvali jako velký počet opakování jen pár cviků, dokud nejsou zvládnuty k úplné dokonalosti. Když římští rekruti nastoupili do armády, nejprve se museli naučili ujít téměř 29 kilometrů za pět hodin. Ale nejen tak. Na zádech u toho měli zhruba pětačtyřiceti kilový "batoh". Až poté, co to bravurně zvládli, postoupili dál. Ale ne k jiné dokonalosti – za dobu pěti hodin museli ujít tentokrát skoro 39 kilometrů. Toho se jim povedlo dosáhnout asi po 4 měsících výcviku, kdy se díky tvrdé práci rovněž učili vytrvalosti a disciplíně. Vytrvalost byla základem jejich úspěchu. Rekruti rovněž museli umět plavat.

Vojáci si na dlouhé pochody museli zvyknout. Přesuny probíhaly po rozsáhlé a dobře udržované síti silnic, kterou zdolávali v plné zbroji a výzbroji, s mnohým dalším vybavením. Reálná zátěž římského vojáka na pochodu představovala 30–45 kilogramů.

Na dokument se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Spolu s ní pak šla v ruce i oddanost, a to jak u vojáků, tak opět gladiátorů. Gladiátoři skládali slib a římští vojáci museli složit přísahu věrnosti, tzv. Sacramentum. Tím slíbili, že budou poslouchat všechny rozkazy, nikdy neporuší řady a budou se vyhýbat smrtelnému nebezpečí.

Římané se však zapojovali do boje na život a na smrt, takže tváří v tvář velkému nebezpečí nemohli zaváhat. Legionáři však netrávili celý život v bitvách, ale čas dělili mezi jídlo, hlídky, výcvik a údržbu výzbroje a výstroje. Volna sice moc neměli, zato mohli hojně odpočívat a bavit se.

Odpočinek jako nutnost

Po velmi tvrdé dřině následoval odpočinek, který byl povinný a jeho součástí byla regenerace. To pro staré Řeky i Římany znamenalo tzv. vhodné ochlazení pomocí strigilu, nástroje, který sloužil k seškrábání oleje a špíny na konci tréninku. Vojáci rovněž podstupovali na střídačku teplé a studené koupele, aby se jejich těla rychle zregenerovala.

Vojáci museli mát rovněž podkožní tuk, takže to rozhodně nebyli žádní hubeňouři nebo kulturisté, jako známe z moderních filmů. Podkožní tuk si pěstoval každý profesionální bojovník, protože díky němu lépe snášeli rány.

O to zajímavější je, že gladiátoři, vůbec nejedli maso, vojáci ano, ale hlavně slaninu, někdy hovězí a vepřové. Zejména gladiátorům se přezdívalo ječmenní muži, protože se živili převážně ječmenem, fazolemi, luštěninami a zeleninou, které zapíjeli odvarem ze zuhelnatělého dřeva nebo kostního popela. Ty totiž zvyšovaly hustotu a sílu kostí. Naopak jedli hojně sacharidů, a to i mezi legionáři, které základní pšeničná kaše držela při taženích při životě a sytosti. Vojáci měli na cestách základní potravinové příděly, složené z obilí, masa – spíše slaniny, která byla trvanlivější, sýra, zeleniny (cibule, ředkviček či zelí), luštěnin a kyselého vína (acetum) Nutná byla pšenice, ječmen se vydával za trest jednotkám, jež ztratily čest. 

Římané ve Skotsku narazili na silný odpor.

Ve Skotsku se našly podivné olověné koule. Šlo o psychologickou zbraň Římanů

Výcvik samotného boje

Římští legionáři byli rovněž vynikající v boji zblízka, k němuž používali těžké dřevěné štíty, oštěpy a meče, které ale byly při výcviku až dvakrát těžší než při samotném skutečném boji. To zajišťovalo, že skutečný boj bude o to ničivější, protože bojovníci měli velkou sílu a odolnost. Trénovali přitom v tzv. tetrádách. Tetrádový systém byl základem řecko-římského světa a znamenal čtyřdenní cyklus tréninku, kdy každý den byl věnován jinému zaměření práce nebo odpočinku. Cyklus začínal po čtvrtém dni znovu a opakoval se donekonečna. Z tohoto systému vychází i dnešní část moderního silového tréninku.

Při častých přesunech si vojáci museli zvyknout často stavět i tábor. Prakticky denně tak krokovali pozice stanů, protože tábor musel být jasně dán. Uprostřed se nacházel velký stan velitele, který byl dobře chráněn.

Vojenská disciplína však s sebou nesla vynikající výsledky a římští legionáři jsou vzorem i pro dnešní tréninkové plány.

Zdroje:

greatmilitarybattles.blogspot.comwww.maquetland.comwww.ranker.comwww.stoplusjednicka.cz