Přesně si pamatuju ten večer, kdy manžel zasedl k televizi a sledoval losování. Zaškrtával postupně jednotlivá čísla a já si všimla, že oproti obvyklému zvyku nic nekomentuje. Vykoukla jsem z kuchyně, v ruce ještě misku a utěrku.

„Tak co, poletíme do teplých krajin?“ zeptala jsem se v žertu, když Marek ani po skončení slosování pořád nic neříkal.

Zůstala jsem mlčky zírat, když prohlásil: „Jo. Jo, poletíme. Nejspíš jsme fakt něco vyhráli.“

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ani když jsem zkontrolovala tiket. Ani když nám výhru potvrdili v trafice. Nikdy v životě jsem nic nevyhrála, jak se říká „ani tužku s Kremlem“.

Vlastně jsem tomu začínala zvolna věřit, až když jsme seděli, celá rodina, v letadle na cestě za dlouhým pobytem v Indonésii.
 

Sny a skutečnost

Dala jsem v práci výpověď, muž si vzal neplacené volno, děti měly přerušené nebo dálkové studium – a nově nabyté možnosti jsme si užívali naplno. Indonésie byla vždycky můj sen.

Jenže pak stejně přišel čas se vrátit. Měli jsme rozestavěný domek, který konečně byla možnost dokončit, ne do něj jen kousek po kousku lít peníze, s pohodlným bydlením v nedohlednu.

Jenže po návratu všechno vypadalo strašně šedě a nudně. Byli jsme zabezpečení, takže do práce jsem nemusela, zůstávala jsem doma, prala a vařila. Začala jsem se doma nudit a z nudy jsem si čím dál častěji otevřela lahvinku.

Obvyklá představa alkoholika, jakou jsem ostatně měla i já, je ten ožrala v hospodě pod stolem, co má červený nos – a všichni na něm okamžitě poznají, co je zač. Ale alkoholismus je mnohem plíživější, jak jsem zjistila na vlastní kůži.

Dala jsem si skleničku, dvě. Byla jsem pak mnohem klidnější i trpělivější vůči dětem. Měla jsem víc elánu a energie na domácí práce, byla jsem úplně v pohodě.

Začala jsem víno přelévat do krabic od džusu. Pak vodku do lahví od minerálky. Postupně jsem už bez skleničky přestávala fungovat. Přesto jsem sama sebe přesvědčovala, že když se nemotám a zvládám mluvit, a tak přece žádný problém nemám. Trochu se napít je úplně normální, no ne? Jen tak na chuť, na náladu, ne do bezvědomí.

 Na dně láhve

Potom jsem se jednoho rána ani nezvládla dostat z postele. Pokusila jsem se natáhnout po flašce, abych si „srovnala hladinku“. Část jejího obsahu jsem na sebe vylila, jak se mi třásla ruka.

Tak mě našel manžel s dětmi. Chtěli mi udělat radost, překvapit mě – na moje narozeniny, které jsem ten den měla. A na které jsem sama zapomněla. V tu chvíli jsem si konečně přestala namlouvat, že se nic neděje a žádnou pomoc nepotřebuju.

Když jsem se vrátila z léčebny, bylo mi výrazně lépe. Věděla jsem, že se už do konce života nechci dotknout pití – a že nesmím, pokud se nechci vrátit na dno láhve. Ale pořád mi to přišlo jako dobrá cena za to, že mám všechny orgány v pořádku a dokážu žít bez pití.

Mnohem víc než do Indonésie jsem toužila nastěhovat se do našeho nového domku.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační, jména osob byla pozměněna.