Starověký Řím v době své největší slávy ovládal rozsáhlá území. O jejich dobytí se bezpochyby zasloužila profesionální armáda. Nebyla to však pouhá loajalita k „rodné vlasti“, kvůli čemu bral muž do ruky zbraň, ale řada výhod a patřičná odměna, kterou i jako válečný veterán za svou službu Římu dostal.
Do armády, jak bylo třeba
V počátcích Římské republiky sloužili v armádě bohatí Římané (509 př. n. l. - 27 př. n. l.). Jejich služba nebyla stálá, byli najímáni na jednotlivá válečná tažení nebo v případě obrany. V armádě obvykle pobyli jen krátce, po odchodu žádnou výsluhu nepobírali. O profesionalizaci se v roce 108 př. n. l. zasloužil konzul Gaius Marius. Vojáci byli zpočátku najímáni na deset let. Z římských občanů se stávali legionáři, příslušníci jiných národů byli pomocnými vojáky a často stáli v prvních řadách bitev. Lákadlem vstupu do armády byl nejen stálý plat, ale i odměna v podobě půdy a hospodářských zvířat po skončení služby. Se vzrůstajícím počtem vojáků však nebylo možné všem udělovat pozemky, a tak přišel „důchod“.
Armádní výhody
Za vlády Augusta Caesara (27 př. n. l. - 286 n. l.) byl založen, řečeno dnešními slovy penzijní fond – aerarium militare, do kterého putovaly peníze z dědických daní a daní z prodeje v dražbě, ale také dary. Armáda v té době měla kolem 150 000 vojáků, kteří do ní dobrovolně vstupovali na 20 (dle některých zdrojů 25) let. Poté měli nárok na honesto missio, čestné propuštění. Při odchodu do výslužby dostali odměnu 20 000 sestercií, což odpovídá platu za dvanáct let služby. K tomu své úspory, různé prémie za úspěšná tažení, dále podíl z válečné kořisti a dary od císaře či senátu a generálů. Vojáci „v důchodu“ se často usadili na dobytých územích, kde zastávali správní funkce a stali se významnými a vlastně i bohatými občany. A mohli se také oženit. Často však spíš zlegalizovat utajený sňatek, protože dle římského zákona se vojáci během své aktivní služby nesměli ženit.
Vojáci, kteří nebyli římští občané si službou v armádě vysloužili římské občanství. Měli tak právo volit, být voleni do občanských a veřejných funkcí, vlastnit majetek a oženit se s Římankou. Některé výhody a výsluhu získali i zranění, kteří se nemohli vrátit do aktivní služby. Stejně jako ostatní vojáci i oni byli osvobozeni od placení daní.
Vojákem i v důchodu
Různé výhody měli vojáci až do poloviny 3. st. n. l., jako třeba lékařská péče, strava, lázně. V té době už se ale Řím potýkal s problémy. Římští veteráni i po odchodu do výslužby tak mohli být v případě potřeby znovu povoláni. Když vojenský penzijní fond „hubnul“, mohl se císař vyhnout vyplácení důchodů prodloužením vojenské služby. V době hospodářského úpadku se značně snížil příjem i výsluha. Až nakonec voják dostal za službu v armádě jen pergamenový diplom. Římští občané se tak do armády nehrnuli a věnovali se jiným povoláním. Jejich místa musela být zaplněna mnohem méně placenými barbary. Nejednotnost postupně vedla k oslabení dříve elitní armády. A jak se mnozí historikové domnívají, byl to i jeden z hlavních faktorů pádu Říma.