Vzpoura na lodi Bounty nebyla jako ve filmu: Jednalo se o střet dvou psychopatů

Vzpoura na lodi Bounty byla tak výjimečná, že se zapsala do dějin. Dočkala se spousty literárních, filmových i divadelních zpracování. To, že se posádka lodi vzbouří, když chce změnu kapitána, není nic výjimečného. Čím ale byla vzpoura na Bounty jiná? Šlo o mocenský boj dvou mužů, kteří určitě nebyli z dnešního pohledu psychicky v pořádku. A šlo o ženy a lepší život.

Psalo se 14. června 1789 a na tento den byla ohlášena vzpoura na Bounty. V 18. století se to stávalo poměrně často, že v Královském námořnictvu (Royal Navy) se námořníci vzbouřili proti autoritě. Bylo to vlastně něco podobného, jako jsou dnešní stávky nebo odbory.

Ke vzpourám ale většinou docházelo v přístavu, a výsledek byl jednoznačný. Vzpoura na Bounty ale proběhla docela jinak.

Důvod: ženy!

I plavby a námořní výpravy však měly většinou svá pravidla a sehraná posádka, která spolu dobře vycházela, byla jednoznačnou cestou k úspěšnému splnění mise. Ačkoli bylo nepsaným pravidlem, že vzpoura bude potrestána smrtí vůdce, často se našlo smírné řešení a krev nebyla prolita vůbec.

Jenže Bounty se lišila ve všem. Námořníkům nešlo o peníze. Nešlo jim ani o návrt do přístavu nebo o změnu kapitána. Šlo jim prostě a jednoznačně o ŽENY. Loď totiž kotvila poměrně dlouhou dobu na Tahiti. A posádka zcela propadla kouzlu místních žen a poklidného ostrovního života, kde sex byl na denním pořádku a alkohol tekl proudem. Někteří ale dokonce chtěli na místě založit rodinu a zůstat.

Tvrdý, spravedlivý, ale posedlý kapitán

Bounty byla na experimentální misi, která začala v roce 1784. Jejím cílem byl ostrov Tahiti, jde měla posádka získat rostliny chlebovníku a přepravit je do Karibiku, kde se měly stát levným zdrojem potravy pro otroky.

Loď opustila Anglii až v roce 1787 a v posádce bylo 46 mužů, jimž velel poručík William Bligh. Byl to tvrdohlavý, svérázný a statečný muž, který si vzal do hlavy obeplout Mys Horn, což se mu ale několikrát nepovedlo. Posádka byla vyděšená k smrti a byla donucela zvolit delší trasu.

Na lodi nebylo mezi posádkou vše v pořádku, takže stále nespokojený a nezdarem vykolejený kapitán vyměnil svého důstojníka Johna Fryera a na jeho místo dosadil mladého Fletchera Christiana. V tomto složení posádka konečně doplula po deseti měsících koncem října 1788 na Tahiti.

Magazín

Titanic a cestování v čase: Nová teorie o Jackovi, která mění úplně všechno

Bezstarostnost a pohostinnost Tahiti

A tady nalezli ztracený ráj a zdrželi se v něm pět měsíců, během nichž pracovali na misi, ale měli i dost času družit se s místním obyvatelstvem, hlavně s přitažlivými ženami oblých tvarů.

Kapitán si byl vědom toho, že cesta trvala mnohem déle a byla náročná, proto nechal své námořníky užívat si z plna hrdla. Mladý důstojník Christian se zamiloval natolik, že se s jednou z místních žen oženil.

Datum plánovaného opuštění Tahiti se ale blížilo, takže bylo třeba opětovně nastolit vojenský řád. Posádka se ale odmítla přizpůsobit a několik námořníků dokonce loď opustilo. To bylo klasifikováno jako dezerce a s rebely by tedy mělo být naloženo podle námořního práva. Kapitán se ale rozmyslela a rozhodl se muže jen pro varování zbičovat. Bounty tak počátkem dubna 1789 opustila břehy Tahiti.

Vzpoura

Vzpoura na lodi vypukla 28. dubna. Tehdy byla Bounty celých 1 300 námořních mil od Tahiti. Jejím vůdcem byl mladý Fletcher Christian, který s několika stoupenci donutili kapitána v pyžamu na palubu a hledali podporu ostatních námořníků. Těch se nakonec našlo celkem 18. Zbytek věrných kapitánovi byl spolu s ním posazen na malý člun a posádka byla ponechána jejich osudu.

Ač se zdálo, že na nedalekém ostrově naleznou azyl, domorodci je napadli a posádka se musela opět na člunu vydat na moře. Bligh i zde jako kapitán exceloval a posádka zdolala na moři 6 700 kilometrů, aby nakonec přistála u ostrova Timor. Zde se William Bligh rozhodl pro novou vzpouru.

Nový život

Vzbouřenci vedeni Fletcherem Christianem se plavili na ostrov Tubuai, kde se chtěli usadit, nakonec se ale museli vrátit na Tahiti. Protože se ale báli trestu, někteří sbalili i své ženy a odjeli dokonce i odtud. Skončili na ostrově Pitcairn. Loď zapálili, aby se nikomu nepodařilo je objevit.

Poručík Bligh se ale vrátil do Anglie a rozhodl se pro odvetu. Následovalo jej 14 mužů. Jeden z mužů, odhodlaný Edwards ale další tři měsíce hledal Fletchera. Marně. Osud dvou pomstou a egem hnaných a naprosto šílených mužů byl skutečným důvodem těchto letitých vzpour a námořních výprav.

Zatímco poručík Bligh pokračoval v námořní kariéře a dosáhl hodnosti viceadmirála, hrstka mužů kolem Christiana se na Pitcairnu pobila s domorodci. Přežil jen jediný muž, devět žen a hlouček dětí.

Souboj cti mezi Fletcherem Christianem a poručíkem Williamem Blighem se ale zapsal nesmazatelně do historie nejen námořní.

Zdroje:

www.ceskatelevize.cz, zoommagazin.iprima.cz, cs.wikipedia.org