Witold Pilecki založil na začátku války jednu z prvních odbojových skupin na území Polska, nazval ji Tajná polská armáda. Ta se později stala odnoží vzniklé Zemské armády, pro kterou se Pilecki rozhodl infiltrovat tajemstvím obestřený koncentrační tábor Osvětim.

Nikdo přesně netušil, co se děje za jeho zdmi. Polsko se domnívalo, že je to další z mnoha věznic na jeho území. Pilecki nadřízením představil svůj plán, ti jej odsouhlasili a zajistili mu falešnou identitu pod jménem Tomasz Serafiński.

Odbojář se v srpnu 1940 vmísil do davu zatýkaných civilistů ve Varšavě a o dva dny později byl na cestě do Osvětimi. Přecpaný transport vnímal jako první varování, že se o obyčejný internační tábor s přiměřenou lidskostí vůči vězňům nejedná.

Nikdo mu nevěří

Za branami poznal, co se tu zhruba děje. Stal se svědkem vraždění vězňů přímo na nádvoří, sám byl terčem mnoha ran obuškem, později onemocněl na zápal plic. Přes útrapy v táboře dokázal založit odbojovou skupinu Svaz vojenské organizace, s jejíž pomocí posílal informace Zemské armádě. Organizace měla také zásluhy za větší příděly jídla a mentální podporu lidí, kteří propadali zoufalství.

Pileckého zprávy se z Varšavy dostávaly do rukou britské vlády. Vězni dokonce vyrobili rádiový vysílač, skrze který informovali o množství nových vězňů, jejich stavu a počtu úmrtí. Po sedmi měsících vysílač rozebrali, báli se, že by na něj narazili nacisté.

Pro Spojence byly informace neocenitelné, ale s ubíhajícími měsíci v útrobách smrtící mašinérie měl Pilecki správný pocit, že se k nim nepřistupuje s náležitou důležitostí. Jak se od svých informátorů dozvěděl, Britové zprávám o likvidaci menšin nevěřili, tím pádem nechtěli pomoct Zemské armádě. Ta v důsledku nedostatečných prostředků nemohla zahájit osvobozování, Pilecki tedy musel utéct.

Stalo se to v noci z 26. na 27. dubna 1943. Pilecki sloužil na směně mimo tábor, v nestřeženou chvíli a s pomocí dvou dalších vězňů přepadl dozorce, ukradl dokumenty a utíkal pryč. Jak se ukázalo, ani Rudá armáda, která si probojovávala cestu Polskem, nechtěla na tábor zaútočit. Pileckému nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit.

Komunistické osočení

Před koncem války se ještě stihl přidat k varšavskému povstání, při němž byl lapen nacistickými vojsky a držen jako zajatec. Osvobození se dočkal v červenci 1945. V aktivní službě se ještě nějakou dobu zdržoval, byl převelen do Itálie a po vpádu komunismu do jeho rodné vlasti pracoval jako špion pro polskou exilovou vládu. Jeho krytí bylo ovšem prozrazeno.

V roce 1948 byl obviněn z nelegálního překročení státní hranice, používání falešných dokumentů, špionáže a plánování atentátu na představitele ministerstva veřejné bezpečnosti. Soud mu udělil trest smrti.

„Nemohu žít. Zabili mne. Osvětim byla ve srovnání s nimi jen drobnost,“ přiznal manželce krátce předtím, než ho 25. května 1948 popravili. Po dobu komunistické vlády v Polsku bylo Pileckého jméno tabu.