Traduje se, že Spartakus pocházel z Thrákie, která se rozkládala na území dnešního Bulharska. V mládí se přidal k římské armádě jako žoldák, ale s podmínkami zřejmě nebyl spokojen, protože zběhl. To Římané vnímali jako vážný přestupek, a tak když ho dopadli, prodali ho otrokáři Batiatovi, který z něho učinil gladiátora.
Gladiátorská škola představovala pro Spartaka trauma, ačkoli se zde projevil jako velmi silný a takřka neporazitelný soupeř. Když později velel vlastní armádě, ke gladiátorským zápasům nutil i zajaté římské vojáky - snad aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se člověk při zápase na život a na smrt cítí.
V roce 73 př.n.l. se mu zdařil útěk. Nebyl sám, z gladiátorské školy tehdy uprchlo hned 70 otroků. Skupina držela pohromadě a Spartakus se stal jedním z jejích vůdců. Poté, co pod Vesuvem přemohli římskou jednotku, získali uprchlíci nejen zbraně a zásoby jídla, ale také dobré jméno. Z celého venkova k nim utíkalo stále více nespokojených otroků, až se jejich řady rozšířily na několik desítek tisíc mužů. (Zdroj: cs.wikipedia.org)
Vítězné tažení pokračovalo a o rok později stanul Spartakus se svým vojskem před Alpami. Mohli je přejít a ocitnout se na svobodném území, avšak neučinili tak.
Americký profesor historie Barry Strauss se domnívá, že vojáci Spartakovo rozhodnutí přejít Alpy vetovali a raději chtěli zaútočit na Řím. "Je ale také možné, že se Spartakus dozvěděl o postupu Římanů v jeho rodné Thrákii a návrat do vlasti nepovažoval za bezpečný," doplnil profesor. Vyloučit podle něho nelze ani teorii, že se vojáci při pohledu na majestátní vrcholky hor zalekli a na přechod si jednoduše netroufli.
Na Řím ale každopádně nevytáhli. Místo toho se pokusili dopravit na Sicílii, což jim nevyšlo, protože se spolehli na pomoc pirátů, kteří svému slibu nedostáli a Spartakovy vojáky na ostrov nepřepravili. Stavbu vlastních lodí otroci nezvládli. A tak se nakonec vydali znovu na sever, vstříc své poslední, osudné bitvě.
Ukřižovaní otroci
Štěstí v boji doposud stálo na jejich straně hlavně z důvodu, že Římané jejich sílu podcenili a potlačením vzpoury pověřili poloschopné vojevůdce s omezeným počtem vojáků. Tentokrát už ale vzali hrozbu otroků vážně a vyslali proti nim početnou armádu vedenou ambiciózním Marcusem Crassem, který si u svých mužů zjednával disciplínu tím, že každého desátého pro výstrahu popravil.
Bitva na řece Silarus v dubnu roku 71 př.n.l. skončila rozprášením Spartakova vojska a zřejmě také Spartakovou smrtí. Protože se však hrdinovo tělo nikdy nenašlo, nelze s určitostí ani stanovit, jestli zemřel v boji, nebo byl ukřižován společně se svými přeživšími druhy. Existuje také možnost, že se mu třeba nakonec podařilo uprchnout.
Podle profesora Barryho Strausse se Spartakus vypravil na poslední bitvu bez koně a v oděvu obyčejného pěšáka. "Nejspíš padl v boji a byl pohřben v masovém hrobě spolu se svými druhy. I kdyby jeho ostatky archeologové někdy našli, nepodaří se jim je identifikovat," míní profesor. (Zdroj: www.livescience.com)
