Událost doprovázely otřesy půdy, černý déšť, hřmění a tlaková vlna. Podle NASA byla exploze 185krát silnější než výbuch atomové bomby v Hirošimě. Otřesy půdy zaznamenaly seismologické stanice po celém světě. Požár byl vidět mnoho set kilometrů daleko. Dokonce až ve střední Evropě byla ještě několik nocí vidět podivná záře na obloze. 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km² bylo spáleno na uhel.
Bylo tiché, jasné červnové ráno. Obyvatelé Sibiře s hrůzou hleděli k nebi. Ohnivé těleso s duněním proletělo bezmračnou oblohou a zmizelo za horizontem. Země se začala chvět, domy se otřásaly v základech, z oken se sypalo sklo. Z polic padaly předměty a na mnoha místech vzplanul oheň.
Po meteoritu nezůstal žádný kráter.
Lidé padali na kolena a začali se modlit. Mnoho z nich bylo přesvědčeno, že přišel konec světa. Další pokládali hřmění za dělostřeleckou palbu, jiní si mysleli, že začala válka s Japonskem. Panika byla všudypřítomná.
Tunguzský meteorit
Hned po děsivé události se objevila celá řada teorií, jež měly vysvětlit příčinu jevu. První vědeckou expedici ale provedl ruský mineralog Leonid Kulik až v roce 1921. Nic zvláštního však neobjevil. Profesor se proto na místo činu vrátil a v letech 1927–1938 zkoumal celou oblast katastrofy. Největším překvapením bylo, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po dopadu meteoritu.
Další dobové zkoumání potvrdilo, že v místě exploze nejsou přítomny neobvyklé prvky, sloučeniny nebo částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Nebyl dokázán ani výskyt radioaktivních izotopů vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Co se tedy doopravdy stalo?
Jezero, kometa nebo antihmota
Absence kráteru nedává spát vědcům z Boloňské univerzity. Už od roku 1999 zkoumají jezero Čeko, jež má pravidelný okrouhlý tvar, průměr 500 m a podezřele strmé stěny. Bohužel, výsledky výzkumu naznačují, že původ jezera je mnohem starší a za kráter se tedy považovat nedá.
Další nevyřešenou záhadou je to, co výbuch způsobilo. Již v roce 1930 britský matematik a astronom Francis J. W. Whipple přišel s názorem, že šlo o malou kometu. Ty se totiž skládají z ledu, prachu a silně výbušného metanu. Slovenský astrolog Ľubor Kresák dokonce roku 1978 řekl, že šlo o fragment umírající Enckeovy komety. Oponenti však upozorňují, že komety jsou nesoudržné a k výbuchu by tedy muselo dojít mnohem výš nad Zemí.
Mezi další teorie patří srážka hmoty a antihmoty. K mohutnému výbuchu by stačil pouze kilogram meteoritu z antihmoty. Jakmile se by se ale dostal do kontaktu s atmosférou, reakce by byla tak rychlá, že by se s největší pravděpodobností vůbec nedostal tak blízko zemského povrchu.
Mezi nejpravděpodobnější hypotézu patří statistická studie, v níž vědci zkombinovali více než 50 miliónů situací, ke kterým mohlo v roce 1908 dojít. S možným vysvětlením přišly čtyři modely. Původcem katastrofy v Tunguzsce bylo asi vesmírné kamenné těleso o rozměrech 50 až 80 m, vstupující do atmosféry rychlostí zhruba 55 000 km/h. Vybuchlo v 9,7 až 14 km výšce silou 10 až 30 megatun TNT. Tuto teorii potvrzují analýzy vzorků z místní rašeliny, jež obsahuje kousky pravděpodobně meteorického původu.
Srážka se zemí
NASA aktuálně eviduje přibližně 14 tisíc objektů, které naši planetu míjejí v bezpečné, avšak těsné vzdálenosti. Například 15. února 2013 vybuchl nad ruským městem Čeljabinsk meteorit, jehož tlaková vlna vyrazila tisíce oken a způsobila stovky zranění. Podle pracovníka NASA Lindleye Johnsona je zatím největší hrozbou těleso, jež má Zemi zasáhnout s pravděpodobností 490:1. Událost se ale má stát přibližně v roce 2185.
Zdroj:
