Přijít o dítě je hrozné. Přijít o malé dítě je snad ještě horší, a když navíc není jasné, co se s ním stalo, to se snad ani nedá popsat slovy. Přesně taková muka už 36 let prožívají Stanley a Julie Patzovi z Manhattanu. Dodnes si nejspíš vyčítají, že osudného 25. května 1979 pustili nejmladší ze svých tří dětí do školy poprvé samotné.

Horká stopa

Etan měl dojít o dva bloky dál a počkat na školní autobus. Na zastávku však nedošel a na jeho zmizení se přišlo až odpoledne, kdy se nevrátil domů. Policisté nešťastnou matku uklidňovali, že se syn určitě najde. Hodiny a dny pátrání ale plynuly bez výsledku. Nakonec chlapce hledalo několik stovek policistů, helikoptéry i psovodi. Denně si přihlásilo kolem 500 osob, které měly k případu nějakou informaci. Vše bylo marné.

Etanovo zmizení vyvolalo obrovské změny ve způsobu, jakým policie pátrala po ztracených dětech a informovala o jejich zmizení. Etan byl prvním pohřešovaným, jehož fotografie se objevila na krabicích od mléka, což je dnes obvyklá praxe, která přináší velmi dobré výsledky.

Policie zprvu podezírala z Etanova zmizení Joseho Antonia Ramose, což byl přítel ženy, která dříve vodila chlapce na autobus. Byla to skutečně horká stopa, protože Ramos byl pedofil. Později ho soud poslal za mříže kvůli obtěžování dvou chlapců, ale v souvislosti s Etanem mu nikdy nic neprokázal.

Odvolané přiznání

V roce 2001 byl chlapec prohlášen za mrtvého. Policie i poté několikrát obnovila vyšetřování, třeba v roce 2012, kdy prohledala jeden sklep na trase Etanovy cesty na autobus. Majitel tam krátce po chlapcově zmizení nechal udělat novou betonovou podlahu. Ani tato stopa ale nikam nevedla.

Po několika dalších měsících přišel nečekaný průlom. Na základě anonymního udání policie udeřila na Pedro Hernándeze (54), který byl v té době ve vazbě za jiné přečiny. Nakonec se přiznal, že Etana nalákal do svého obchodu na limonádu a pak ho uškrtil. Jeho rozřezané tělo uložil do plastikového pytle a vyhodil mezi odpadky.

Soud se vleče dodnes. Hernández se totiž nechal slyšet, že přiznání bylo vynucené. Ostatní důkazy obžaloby jsou navíc dost chabé. Etanovi rodiče tak stále musejí žít v mučivé nejistotě. Přestože tuší, že synka už asi neuvidí, nikdy se nepřestěhovali ani nezměnili telefonní číslo. Co kdyby se Etan přece jen jednou chtěl vrátit domů?