Nacistický tábor pro válečné zajatce Stalag II-B v polském městečku Czarne fungoval už v době první světové války, v jeho útrobách tehdy přečkávali Rusové. V roce 1933 se stal jedním z prvních koncentračních táborů pro německé komunisty.

Po vypuknutí druhé světové války je vystřídali Poláci, k nimž se o rok později přidávali zajatci všech národností. Pro vězněné Poláky to neznamenalo nic dobrého, ztratili totiž status válečného zajatce a byli hnáni do nucených prací.

S náporem zajatců se tábor musel rozšířit; doposud bydlela většina vězněných ve stanech. Práce započaly v červnu 1940 a skončily o rok později. V červnu 1941 se odehrál pro Sověty překvapivý útok nacistů na Svaz, což mělo za následek spoustu dalších válečných zajatců, pro které se musel zbudovat úplně nový tábor.

Nechtění Američané

Jenže ani ne o půl roku později se Stalagem začala šířit epidemie tyfu. Vedení tábora nemoc ignorovalo do té doby, dokud se nenakazili i dozorčí. Stovky mrtvol se válelo mezi živými, táborem se linul zápach smrti. Na 45 tisíc zemřelých skončilo v masovém hrobě. Vedení se ulevilo, nejen proto, že tyfus úspěšně vymýtili, ale i že se uvolnilo místo pro nové příchozí.

Těmi se v roce 1943 stali Američani, zajatí během tuniského tažení. Američané měli ve své části tábora privilegia, o kterých se například Francouzům nebo Belgičanům ani nesnilo – v jejich ubikacích se skrývala herna, sprchy, dílny nebo vybavená ošetřovna. Rozdělení „pouhých“ 600 amerických zajatců do tří kasáren se zase příčilo Sovětům, kteří o počtu tisícovky lidí okupovali taktéž tři přízemní budovy o stejných rozměrech.

Osvobození Stalagu

Rozepře mezi tábory skončily ve chvíli, kdy dozorci srazili Američanům hřebínek a některé donutili k práci. To bylo v rozporu s Ženevskou konvencí, na což si zajatci hlasitě stěžovali, nebylo jim to ovšem nic platné, protože jim nacisté vyhrožovali smrtí. Zhruba třicet Američanů odešlo pracovat na farmu, kde na ně čekalo 12 francouzských kolegů. Podmínky nebyly nijak zářné, a kdo špatně pracoval a neuposlechl rozkazy, toho zmlátili. Nebo zabili.

Dne 28. ledna 1945 dostali váleční zajatci rozkaz k evakuaci tábora. V 8 ráno se zařadili před budovami, dozorci je rozdělili do početných skupin a vypravili je z tábora. Na místě zůstalo 500 vězňů, kteří se pochodům do vzdálených zajateckých táborů, k nimž se Rudá armáda zatím neblížila, mohli vyhnout. XXX. armádní sbor osvobodil Stalag krátce na to. Kromě šťastných obličejů zajatců je přivítal také naprosto odstrašující stav zajateckého tábora - nikdo mrtvoly neodklízel, válely se před táborem i v jeho prostorách. Zajatci byli vůči hnilobnému pachu odolní a pohled na ostatky spoluvězňů je už netrápil. V pozdějších výpovědích někteří členové armádního sboru uvedli, že nic horšího neviděli.