Ve stísněném prostoru nebylo okno, jeptišku obklopovalo jen zdivo. Malým otvorem sem proudil vzduch a pravidelný přísun jídla a vody udržel zazděnou při životě. Celé dny, týdny a někdy i měsíce či roky tu seděla v naprosté tmě na holé zemi ve vlastních výkalech. Ctihodné abatyše věřily, že se tímto způsobem provinilé ženy napraví, zklidní a smíří s Bohem. Ony ale místo toho často zešílely.

Jak často k takovým případům docházelo, není možné zpětně zjistit. Informace o zazděných málokdy opustily klášterní brány. Známý je však případ z Krakova z 2. poloviny 19. století, který otřásl celým civilizovaným světem.

Příšerné tajemství klášterní cely

20. července roku 1869 obdržel krakovský soudní dvůj anonymní dopis. Psalo se v něm, že jistá sestra Barbara Ubryková je držena v klášteře karmelitánek za naprosto nelidských podmínek a ostatní sestry ji už dlouhá léta krutě mučí. Soudce zaujalo, že pisatel označil dotyčnou jeptišku jejím světským příjmením. To nebylo obvyklé, neboť ženy při vstupu do kláštera přijímaly nové jméno a své původní, včetně příjmení, zcela přestaly používat.

Soudci sestavili malou komisi, která měla pravdivost dopisu ověřit. K prohlídce kláštera bylo potřeba svolení biskupa, který s tím naštěstí neměl problém a povolení komisi udělil. Řádové sestry nejprve váhaly, ale nakonec skupinku úředníků doprovázených policisty zavedly do malé pozemní cely.

Když členové komise otevřeli dveře, málem je porazil zápach výkalů a hniloby. Na kost vyhublá Barbara Ubryková se choulila v rohu nahá, její tělo bylo pokryté špínou, modřinami a vředy. Malý otvor v podlaze sloužil nebohé ženě jako toaleta a vedl přímo do septiku, kam se odváděly veškeré splašky z celého kláštera. Otvor nebyl ničím přiklopen, a tak zápach celé žumpy proudil přímo do cely.

Barbara vážila pouhých 34 kilogramů, nebyla schopna mluvit lidskou řečí, vydávala jen skřeky. Po prohlídce lékařem byla převezena do nemocnice a odtud putovala do ústavu pro duševně choré, kde zůstala až do konce života.

Nedostatek důkazů

Informace o hrůzném nálezu soudní komise rychle pronikly do médií a vyvolaly v Krakově vlnu pobouření. Dav lidí zaútočil na klášter a chtěl řádové sestry zlynčovat. Ke zklidnění situace musela být povolána armáda. Karmelitánky stanuly před řádným soudem.

Vyšlo najevo, že Barbaru Ubrykovou držely v cele přibližně dvacet let. Hájily se tvrzením, že byla šílená už při svém příchodu do kláštera a její nemoc se zhoršovala, takže neměly jinou možnost, než ji izolovat od světa. Výpovědi příbuzných oběti však svědčily o něčem jiném - ubohá dívka prý musela do kláštera kvůli vztahu s mladým důstojníkem, který rodiče neschválili. Své lásky se nechtěla vzdát ani poté a stále psala milému dopisy. Právě za toto nepřípustné chování ji pak abatyše potrestala pobytem v cele.

Teprve po dvou dekádách se díky klepům kolujícím budovou o jejím osudu doslechl klášterní účetní Antonín a rozhodl se na případ upozornit anonymním dopisem.

Trestní stíhání jeptišek bylo nakonec zastaveno, protože se nedalo dokázat, zda byla Barbara duševně nemocná už před svým vězněním, nebo zda zešílela v jeho důsledku. Případ nicméně vzbudil silné emoce a rozhořčení po celém světě. Tisk jej předkládal jako otřesný příklad zkostnatělosti katolické církve a středověkých podmínek v klášterech. Příběh se později dočkal i literárního zpracování.

Zdroje: historyofyesterday.com, allthatsinteresting.com, pl.wikipedia.org