Zazdění za živa jako trest znal starověký Řím. Hrozil kněžkám bohyně Vesty, které porušily slib čistoty a oddaly se muži. K takovým případům naštěstí nedocházelo často. Zazdění vestálky Clodie Laety v roce 213 vyvolalo takový rozruch a pobouření, že rodiče už nechtěli chrámu bohyně Vesty své dcery svěřovat. Clodia Laeta byla navíc nejspíš nevinná - podle historika Cassia Dia o jejím krutém konci svévolně rozhodl císař Caracalla, který se ji pokusil svést, ale neuspěl, a tak se pomstil.
Středověká Evropa oproti tomu oficiálně nikoho nezazdívala; za vraždu či záměrně vyvolaný potrat bývaly ženy zaživa pohřbeny v zemi, ale nikoli mezi zdivem. Mohlo se ovšem stát, že k zazdění došlo v kruhu rodinném - pokud například šlechtic přistihl svou manželku s jiným mužem a netoužil po veřejném skandálu, nechal ji ve svém sídle zazdít. Její tělo se nikdy nenašlo a nikdo se nic nedozvěděl. O takových případech ale přirozeně nemáme písemné záznamy. Zbyly po nich jen legendy a kvílející duchové.
V Horšovském Týnu prý straší duch zazděné ženy.
Smrt hladem postihla i anglického krále
Podivné zvuky se prý ozývají na zámku v Horšovském Týnu. Podle pověsti je produkuje manželka pána Volfa z Ronšperka, která zde byla zazděna, aby se její manžel mohl oženit s jinou ženou. Jde o příběh poměrně výjimečný, podobné historky většinou uvádějí jako důvod zazdění manželčino cizoložství.
Jeden z mála doložených případů zazdění zaživa je zcela jiného rázu. Anglický král Richard II. byl ponechán svému osudu mezi hradními zdmi bez jídla a vody poté, co byl sesazen mocnějším rivalem. Ze strany jeho protivníků přitom nešlo o žádný sadismus, ale čistý pragmatismus: kdyby někdo Richardovo tělo objevil, nenašel by na něm žádné známky násilí, a vrahy by tak nikdo nemohl z jeho smrti obvinit.
Zazděné jeptišky i pedofilové
Zazdění bylo tedy vysoce diskrétním způsobem, jak se zbavit nepřátel a černých ovcí bez veřejného soudu. Asi není divu, že jím prosluly hlavně kláštery, které měly odjakživa tendenci prohřešky mnichů a řádových sester přísně utajovat. A ačkoli nějakého toho ducha zazděné jeptišky najdeme snad v každém městě, církev dodnes tvrdí, že jde jen o pohádky.
O zazdívání jeptišek se nám dochovaly spíš pověsti než důkazy.
V bavorském Augsburgu však nacházíme zmínku z roku 1409, kdy byli čtyři místní duchovní zavřeni do dřevěných rakví a následně zazděni ve věži za milostné styky s nezletilými chlapci. Tento doložený případ se tedy překvapivě netýkal zamilovaných jeptišek, nýbrž pedofilů.
Četné nálezy kostí ve středověkém zdivu pak většinou nesvědčí o potrestání hříšníků, ale o lidských obětech, které měly chránit vznikající stavbu před nepřáteli a živelnými pohromami. Pohanská pověrčivost zejména ve střední Evropě mladému křesťanství dlouho konkurovala a nejspíš ovládala i leckteré duchovní osoby - kosti obětovaných dětí a žen se totiž našly i v základech některých křesťanských chrámů.
Zdroje: allthatsinteresting.com, www.ranker.com, www.grunge.com
