Zdeňka Čermáková byla v té době v Československu vlastně jen "na skok". Předtím působila v jugoslávské Bašce na ostrově Krk, kam ji zlákali přátelé provozující mořské lázně. V průběhu války se ale situace v Jugoslávii vyhrotila a pro Čermákovou si na ostrov dojel otec, aby ji odtud urychleně odvezl.
Po válce to chvíli vypadalo, že se mladá lékařka usadí v Praze nadobro. Jenže ji stíhala jedna rána za druhou: muž, na kterého si myslila, se oženil s jinou, a záhy jí zemřeli oba rodiče. Měla pocit, že ji v Čechách už nic nedrží, a vrátila se zpátky do Bašky.
Když zde v roce 1910 začínala, šokovala ji místní úroveň hygieny i neexistující zdravotní péče. Kromě běžné lékařské praxe se věnovala osvětové činnosti a soustředila se zejména na matky s dětmi, u nichž byla otázka správných hygienických návyků obzvláště důležitá. Neúnavná práce a neustálé docházení za pacienty, na které byla v celém městě sama, ji přivedlo na okraj zhroucení. Přesto sem opět našla cestu a cítila se tu povolaná.
Říká se, že spávala vsedě v oblečení, aby mohla v případě naléhavého telefonátu hned vyrazit do terénu. Na cestách za pacienty ji doprovázeli mladí muži, kterým se pohledná Češka velmi líbila a nadbíhali jí. Čermáková se ale nikdy neprovdala. Život plně zasvětila profesi.
Ostrov Krk bohužel v té době nebyl zrovna lokalitou boháčů, naopak tu panovala nezměrná chudoba. Pacienti se u české lékařky léčili na dluh a stejně tak na dluh od ní kupovali léky. Čermáková věděla, že mnoho z nich nebude schopno léčbu splácet, a odpouštěla jim to. Na druhé straně ji ale mrzelo, že jí město Baška odmítalo udělit obecní byt, ačkoli jejím obyvatelům prokazovala tolik dobrodiní. Musela platit nájem, i když sotva měla z čeho.
Do Československa se už nikdy nepodívala, v Bašce dožila jako jugoslávská občanka. Ke konci života živořila s mizivým důchodem, neměla ani na jídlo a musela se spoléhat na pomoc přátel. V roce 1965 se odebrala do domova pro přestárlé osoby, kde o tři roky později zemřela ve věku nedožitých 84 let.
